„Pak jsem dostal vnuknutí, že už je toho dost, a rozhodnul se, že uteču. Řekl jsem to tomu panu lékárníkovi. V noci ve tři hodiny jsem se nachystal a S Bahnem jsem odjel do Berlína. Cestování vlakem bylo omezené, přístup na nádraží měl jen někdo. Co jsem udělal? Vzal jsem do ruky dvě vajíčka, vrazil je do ruky tomu portýrovi a na nádraží jsem se dostal. Vlakem jsem jel normálně osobákem, byl nacvaknutej lidma, kteří odtamtud utíkali směr Drážďany, Praha. Vlakem jsem jel až do Drážďan, tam končil. Chodil jsem tam po nádraží a pátral, jak bych se dostal dál. Náhodou jsem tam přišel na osobní vlak, který jel směr na Vídeň. Chtěl jsem do toho vlaku vlézt, ale byl to plně obsazený vojenský vlak plný vojáků. Prosil jsem je, aby mě vzali dovnitř, a oni mě do vagonu nepustili. Tak jsem se rozhod: ‚Hele, využij toho, jsi mladej, vydržíš to.‘ Tak jsem na ten vlak vlezl a na nárazníkách jel k našim hranicím, před hranice protektorátu. Bylo to tenkrát 16. dubna. A měl jsem takovou intuici, že toho 16. dubna začala ta ruská ofenziva na Odře. Obloha byla rudá. Jel jsem, jel jsem...“
„Jel jsem normálně do školy, bez jakéhokoliv varování. Přišli nehlášeně, rádio nic nehlásilo. Jel jsem na kole po našem starém způsobu po levé straně. V půlce cesty mezi Rokycany a Borkem, v místech, kde je dnes památník setkání na demarkační čáře, jsem ty Němce potkal. Počasí bylo ošklivé, padal sníh, napadlo ho asi deset centimetrů. Bylo to překvapivý. Musel jsem uhýbat a tlačit kolo až do Rokycan. Proti mně jely kolony.“
„Byli jsme nuceni hospodařit. To znamená, že jsme museli najímat lidi na zpracování. Dobytek jsme měli. Maminka nemohla pracovat, chtěli jsme se toho zbavit, tak jsme to nabízeli národnímu výboru. Ten tenkrát řekl: ‚Ať si užijou.‘ Komunisti říkali: ‚Ať chcípnou.‘ Nechtěli převzít obhospodařování, práci na hospodářství. Až konečně po hodně dlouhém čase nám dobytek odebrali, takže už jsme tu starost neměli.“ (Poznámka: Kofroňovi byli v situaci, kdy nemohli hospodářství pronajmout, jako to udělali za války. Polnosti a rybník patřící rodině byly již dříve znárodněny. Miloslavu Kofroňovi zaměstnanému na plný úvazek v rokycanské lékárně a jeho starým rodičům tak zůstal dobytek bez dalšího hospodářského zázemí.)
Miloslav Kofroň se narodil 31. prosince 1920 v Borku u Rokycan. Otec František se vypracoval na ředitele obecné školy v Rokycanech. Maminka Růžena rozená Ehrlerová vedla do roku 1926 lopatárnu, kterou zdědila po svém otci, a mnohahektarové rodinné hospodářství. Miloslav Kofroň cvičil za dorostence na X. všesokolském sletu v Praze v roce 1938. Odmaturoval v roce 1939 a nastoupil jako aspirant do lékárny U Bílého čápa v Rokycanech. V létě roku 1944 mu přišel rozkaz k nástupu na práci v Německu. Dostal umístěnku do lékárny magistra Heidera Heniga v Karow na předměstí Berlína. 16. dubna 1945 utekl z Berlína vlakem přes Drážďany domů. Konec války a osvobození americkou armádou zažil v Rokycanech. Po válce nastoupil na zkrácené studium na vysoké škole a získal titul PhMr. Půlroční vojenskou službu absolvoval ve střešovické nemocnici u zdravotnického útvaru. 31. srpna 1946 byl z vojny propuštěn a ještě téhož dne se oženil s Boženou Bejvlovou. Cvičil na XI. všesokolském sletu v Praze v roce 1948. Rodinný majetek komunisté znárodnili. Miloslav Kofroň během let vedl střídavě obě rokycanské lékárny. Se svou paní prožil pětašedesát let a vychovali spolu dceru a syna. Zemřel 7. května roku 2020 ve věku nedožitých sto let.
