„Vzhledem ke stykům, které mí rodiče měli, tak se znali s paní Hermínou Bílou, ženou generála Bílého, který byl za války popraven. Tak se dostali do podzemního hnutí a s tatínkem tam pracovali. V roce 1943, mně byly čtyři roky, přišlo gestapo. Maminka je viděla z okna, a tak nás s bratrem stačila strčit k sousedům. Gestapo rodiče sebralo a sousedé se o nás postarali a předali nás dál. Maminka prošla několik koncentráků, Osvětim-Birkenau, Neustadt-Gleve, Terezín, a vrátila se. Tatínek zemřel ve Flossenbürgu 15. 2. 1945 v den mého svátku. Já jsem mezitím prošla Ústavem hluchoněmých na Smíchově, sirotčincem na Hradčanech, pak mě skrýval jeden policista v lesích u Říčan a konec války jsem prožila v ‚Olivovně‘ v Říčanech. Maminka se vrátila a začala nás hledat přes Červený kříž.“
„Rodinu jsem prakticky neměla. Za války mi ji vzali Němci, po válce komunisti. On je to režim jeden jako druhý. Obojí je diktát, obojí je hnus. Maminka přežila dva pochody smrti, přežila koncentráky. To všechno přežila, a když ji zavřeli komunisti, tak jí při výslechu pálili chodidla žhavým železem.“
„Na konci války mě maminka našla v Olivovně v Říčanech. Pamatuji si to jako dnes. Šli jsme zrovna z vycházky, u brány seděla nějaká paní a u ní stála ředitelka ústavu. Říkala jsem si: ‚Zase nějaká návštěva.‘ Za mnou nikdo nechodil. Ředitelka mě zavolala, chvíli koukám na tu cizí paní a ona na mě. A tahle hubená a šedivá paní mi říká: ‚Jiřinko, já jsem tvoje maminka.‘ Řekla jsem jí, že to nemůže být pravda. Že já měla hezkou maminku, a ona je stará a ošklivá. Dodnes si představuji, jak muselo tenkrát mamince být. Ale byla jsem dítě. Přivezla mi nějaké bonbony, takže si mě prakticky koupila.“
„9. října 1948 večer někdo zvonil. Maminka byla zrovna ve vaně. S bratrem jsme se koukli kukátkem. Muže za dveřmi jsme neznali, a tak jsme zavolali maminku. Ta si oblékla župan a šla ke dveřím. Dveře otevřela jen na řetěz. Muži jí ukázali policejní průkaz, a tak otevřela. V tu ránu vtrhli dovnitř, maminku porazili na zem a dali jí pistoli k hlavě. Musela se obléknout, odvedli ji a my zůstali sami v bytě. Mně bylo deset a bráškovi třináct.“
Paní Jiřina Urbanová se narodila v srpnu 1938 v Praze. Matka Emilie Faitová, později Kolářová, byla židovského původu, otec Josef Saibert křesťan. Rodiče v roce 1939 vstoupili do protifašistického odboje. Matka spolupracovala s Obranou národa. V roce 1943 zatklo oba rodiče gestapo. Matce se podařilo ukrýt děti před zatčením. Bratr paní Jiřiny se ukrýval v hospodářství na venkově, ona sama prožila dobu války v dětských domovech a léčebnách. Otce popravili v KT Flossenbürg, matka prošla věznicí v Malé pevnosti v Terezíně, Osvětimí, ženským táborem Ravensbrück a Neustadt-Gleve, kde se dočkala osvobození Rudou armádou. Po válce matka pracovala na Ministerstvu národní obrany a později na Ministerstvu vnitra. Za své postoje byla na podzim roku 1948 zatčena, při výsleších mučena a nakonec uvězněna na jedenáct měsíců. Během této doby byla tehdy desetiletá Jiřina spolu s bratrem umístěna do různých dětských domovů na území Československa. Rodina přišla o byt, ale po matčině návratu z vězení žili opět společně. Paní Jiřina nemohla studovat, proto se vyučila soustružnicí kovů. V tomto oboru pracovala až do svého důchodu. Paní Jiřina Urbanová zemřela na jaře roku 2014 v Kadani.
