Stanislav Diviš

* 1953

  • „Nemůžu říct, že bychom ty akce organizovali s tím, že režim slábne. To vůbec ne. Akorát jsme měli zkušenosti, po už proběhlých akcích, že nepřišel žádný tvrdý zásah, tak jsme si říkali, no a co. Jestli nějaký zásah StB přijde, tak přijde, ale dokud nepřijde, tak proč bychom se měli bát a nic nedělat? Založení umělecké skupiny a i následující události nesouvisely s tím, že bychom si mysleli, že je ta doba, kdy to jde. My jsme to prostě udělali, ale vůbec to nebylo s vědomím toho, že teď nám to projde. To se ostatně vždycky ukázalo až pak. Vůbec jsme nějaký oslabený režim neřešili.“

  • „Já si vůbec nepamatuji, co jsem jim tam říkal, protože to jsou situace, kdy jste ve stresu a víte, že se na vás střídá hodný a zlý policajt a kladou vám debilní otázky. Já jsem většinou odpovídal nesmysl. Co bych jim měl taky říkat? Proč? Vím, že ten spis existuje, a Pepa Nos říkal, že se u něj zasmál. Já jsem se na něj do Pardubic nejel ani podívat, protože dozvědět se, že třeba někdo z blízkých přátel, kteří se mnou byli často v kontaktu, na mě donášejí, tak nepotřebuji vědět. Můj život se odehrává v úplně jiných intencích a nepotřebuji se mstít a ani nepotřebuji žít ve zlobě na někoho, kdo podobné věci dělal. Snažím se dělat věci, které chci, já jsem na nikoho nikdy nedonášel.

  • „V Kutné Hoře, než jsem se dostal na Akademii výtvarných umění, tak jsem si prošel v podstatě americkým příběhem. Vystřídal jsem v té době několik různých zaměstnání. Jezdil jsem do Německa vykládat obilí, sbíral jsem jahody, pracoval jsem také na archeologických vykopávkách, v pivovaru, v rámařství a nakonec jsem skončil jako výtvarník v okresním kulturním středisku. Tehdy jsem organizoval programy v tamním klubu, který se skládal z básnické tvorby, z výtvarných prací a z jazzové muziky. Program fungoval dobře a lidi se naučili pravidelně chodit. Program měl ale pokračování. Zval jsem do klubu také písničkáře, jako Vladimír Merta, Josef Nos. My jsme naštěstí všechny koncerty nahrávali do archivu. Jeden vrstevník, který však donášel StB, podal udání, že jsme uráželi prezidenta. Tehdy probíhalo zdražování dětských věcí a Josef Nos prohlásil něco ve smyslu, jestli už jste si koupili dětský botičky, a další podobné banality. Tím, že to ten člověk udal, opravdu se spustilo vyšetřování StB. Na malé město byl za trest po údajných problémech v Praze přeložen někdo s vyšší šarží a on se chtěl dostat zpátky do Prahy. Ten koncert si tak vzal jako exemplární příklad. Od té doby mě začali sledovat. Před domem stál celý den chlap s kolem a když přišla pošťačka, tak mi zkontroloval poštu a zase šel hlídat. Je pravda, že když to začalo, byl jsem z toho dost nervózní. Já měl tehdy malé děti. Zase taková sranda, aby na mě třeba nakonec poslali sociálku, to rozhodně není. Dva, tři dny jsem z toho byl opravdu špatný. Jednoho dne jsem se však koukal z toho okna a řekl jsem si, že mi můžou políbit prdel.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha , 06.11.2020

    (audio)
    délka: 01:56:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Chtěli jsme jít paralelní cestou

Stanislav Diviš, 2020
Stanislav Diviš, 2020
zdroj: Post Bellum

Stanislav Diviš se narodil 20. listopadu 1953 v Kutné Hoře do rodiny účetní a elektrikáře, kteří pracovali v povrchových dolech ve Chvaleticích. Společně bydleli v Telčicích, kde už od konce 50. let fungoval vyhlášený kulturní dům. V době doznívající zlaté éry československého bigbeatu zde hrály kapely jako Blue Effect, Flamengo nebo Synkopy 61, což Stanislava inspirovalo, třeba k otevření klukovské klubovny v prázdné prádelně. Než se naplno začal věnovat výtvarnému umění, vyučil se elektrikářem a následně přešel do Kutné Hory na průmyslovku. Už tehdy se prohluboval jeho vztah k umění, a to díky náhodnému setkání s životopisnou knihou Františka Kupky. Sedmkrát se pokoušel dostat na výtvarné školy do Prahy (AVU, UMPRUM). Za tu dobu prošel nespočtem různých profesí – od obsluhy vozu pro sběr fekálií přes rámařství po sběr jahod až k místu výtvarníka okresního kulturního střediska. Kromě jiného pořádal koncerty písničkářů, jako byli Vladimír Merta nebo Pepa Nos. Tím si vysloužil pozornost StB, která na něj vedla svazek s krycím jménem Výtvarník. Na sedmý pokus se mu podařilo dostat na Akademii výtvarných umění (AVU). Ze školy ho vyhodili, prý i kvůli excentrickému vystupování s kapelou Krásné nové stroje. Se spolužákem z AVU Jiřím Davidem organizovali v osmdesátých letech tzv. Konfrontace, na které navázal vznik významné umělecké skupiny Tvrdohlaví v roce 1987. Během sametové revoluce pomáhal aktivitám kolem galerie Mánes, vyráběl a lepil plakáty a jako řidič se podílel na šíření myšlenek revoluce mimo Prahu. Po roce 1989 se Stanislav Diviš stává etablovaným malířem české postmoderny. V roce 1996 se na rok vrátil jako pedagog na AVU a v letech 2003–2010 působil jako vedoucí ateliéru malby na UMPRUM. Dodnes je frontmanem kapely Krásné nové stroje.