Stanislav Diviš

„Já si vůbec nepamatuji, co jsem jim tam říkal, protože to jsou situace, kdy jste ve stresu a víte, že se na vás střídá hodný a zlý policajt a kladou vám debilní otázky. Já jsem většinou odpovídal nesmysl. Co bych jim měl taky říkat? Proč? Vím, že ten spis existuje, a Pepa Nos říkal, že se u něj zasmál. Já jsem se na něj do Pardubic nejel ani podívat, protože dozvědět se, že třeba někdo z blízkých přátel, kteří se mnou byli často v kontaktu, na mě donášejí, tak nepotřebuji vědět. Můj život se odehrává v úplně jiných intencích a nepotřebuji se mstít a ani nepotřebuji žít ve zlobě na někoho, kdo podobné věci dělal. Snažím se dělat věci, které chci, já jsem na nikoho nikdy nedonášel.

„V Kutné Hoře, než jsem se dostal na Akademii výtvarných umění, tak jsem si prošel v podstatě americkým příběhem. Vystřídal jsem v té době několik různých zaměstnání. Jezdil jsem do Německa vykládat obilí, sbíral jsem jahody, pracoval jsem také na archeologických vykopávkách, v pivovaru, v rámařství a nakonec jsem skončil jako výtvarník v okresním kulturním středisku. Tehdy jsem organizoval programy v tamním klubu, který se skládal z básnické tvorby, z výtvarných prací a z jazzové muziky. Program fungoval dobře a lidi se naučili pravidelně chodit. Program měl ale pokračování. Zval jsem do klubu také písničkáře, jako Vladimír Merta, Josef Nos. My jsme naštěstí všechny koncerty nahrávali do archivu. Jeden vrstevník, který však donášel StB, podal udání, že jsme uráželi prezidenta. Tehdy probíhalo zdražování dětských věcí a Josef Nos prohlásil něco ve smyslu, jestli už jste si koupili dětský botičky, a další podobné banality. Tím, že to ten člověk udal, opravdu se spustilo vyšetřování StB. Na malé město byl za trest po údajných problémech v Praze přeložen někdo s vyšší šarží a on se chtěl dostat zpátky do Prahy. Ten koncert si tak vzal jako exemplární příklad. Od té doby mě začali sledovat. Před domem stál celý den chlap s kolem a když přišla pošťačka, tak mi zkontroloval poštu a zase šel hlídat. Je pravda, že když to začalo, byl jsem z toho dost nervózní. Já měl tehdy malé děti. Zase taková sranda, aby na mě třeba nakonec poslali sociálku, to rozhodně není. Dva, tři dny jsem z toho byl opravdu špatný. Jednoho dne jsem se však koukal z toho okna a řekl jsem si, že mi můžou políbit prdel.“