Helena Koníčková

„Vím, že po osmašedesátém jsem promítala dětem diapozitivy (pozn.: fotografie na plátno) při občanské výchově. Muselo to být něco o Sovětském svazu (pozn.: tendenční, propagační fotografie). Děti se bouřily, že takové obrázky vidí. Já jsem tehdy řekla: ‚Neztěžujte mi to, já jsem ráda, že to nemusím říkat, tak jsem pustila tyto obrázky.´ Je fakt, že mě nikdo neudal, že jsem toto řekla. A že pak děti si dělaly anketu oblíbených učitelů, tak v této třídě jsem se dostala na první místo. Tak nevím, jestli to bylo tímto zážitkem.“

„V hospodě se pořádaly plesy, místní organizace. V jednapadesátým tam měli ples myslivci. Došlo tam k hádkám mezi myslivci, a že se tam i střílelo. Pak se vyšetřovalo, jak se to všechno seběhlo. Někdo měl říct, že nějaké urážky na režim slyšela hostinská. Takže naši maminku, to byla ta moje třetí maminka, vyslýchali na policii. Jenže ona nic neslyšela, nebyla u toho. Ještě jí v hospodě pomáhala její teta v kuchyni. A oni chtěli slyšet, co maminka slyšela, a ona neslyšela nic. Nesměla o výslechu nic říct. Akorát třeba říkala, že s ní točili stoličkou dokola, jak tam seděla. Měla z toho problémy. Léčila se i s nervama potom, protože ji to opravdu hodně rozhodilo.“

„To se stalo v těch květnových dnech, kdy na sále naší hospody se ocitly zbraně. Protože v Příšovicích docházelo k přestřelkám mezi Němci a lidmi, kteří se rozhodli, že budou na konci války provozovat odboj. V Přepeřích byl, myslím, že generál Rosenbaum. Ten odboj řídil a hlásili se mu dobrovolnici. Ty ukořistěné zbraně se ukládaly k nám na sál. Jenže pak přišla zpráva, že se blíží německé vojsko od Liberce. Takže se celý odboj, jak mi taťka vypravoval, rozešel. Táta se taky bál, taky věděl, co by se mohlo stát. Teď nevěděl co s tím. Paní Marie Lhotová, to byla sestra pana Lhoty, co provozoval naši hospodu, tak ta s taťkou se snažili výstroj a ty zbraně někam ukrýt. Mám takový mlhavý představy, že jsem tenkrát to vnímala. Odnášeli to do márnice na hřbitov a k sousedovi k plotu to naházeli. A tím se to pak ukončilo.“ (Pozn.: Helena Koníčková si uvědomila, že se tento ples musel konat později, možná v 70. letech.)

„Ale že jsme psali posudky na všechny děti, když odcházely ze školy, a že se tam muselo uvádět, že rodiče jsou v KSČ, nebo že byli vyškrtnutí, nebo rodiče byli vyloučení ze strany, to tam všechno muselo být. Bez toho ten posudek nemohl odejít. Posudky psal třídní, a to bylo vždycky hrozný, tohle psát. Tahle věta tam musela být, to bylo nařízený.“

„Ty prověrky se konaly ve škole. A já jsem si docela [vytrpěla], nebyly to hezký chvíle, protože našli se i udavači. A někdo zřejmě řekl, že prý já jsem vyvěsila legitimaci SČSP na nějakou stodolu, na nějaký vrata stodoly. A což teda jsem zůstala úplně štajf, protože tak jsem šla do stolu do sborovny, tak jsem ji přinesla, že ji teda mám, že jsem ji nikde nevyvěsila. Akorát mně pak bylo řečeno: ‚No, ale nemáte to v pořádku.‘ Protože známku jsem měla jen tak volně danou. A ještě další věci samozřejmě při těch prověrkách vytýkali, to nebylo hezký. Já jsem se držela teda tam, ale pak ve sborovně vím, že jsem docela tak z toho i hysterčila.“

„A když potom přišel ten srpen ‘68, tak Bousov, teda to znáte asi z Bousováku, že jsou tady záznamy, že sem chodily různý materiály i z jinejch měst a lidi začali psát transparenty různý proti teda tý okupaci. No, a taky se tady v Bousováku píše, že první transparent vlastně byl už hned druhý den ráno. Tam stály tanky vlastně přes to náměstí. A ten transparent jsme psali my s Frantou v noci, to asi nikdo neví v Bousově. Ten jsme dali na takový tyče a bylo to v tom parčíku, tam jak teď byl mikuláš. [...] Tam v parku stály ty tanky, my jsme to tam šli zatlouct a bylo tam, já že jsem uměla ruštinu, tak tam bylo: ‚1945 osvoboditelé освободи́тель‘ – bylo to v azbuce – a ‚1968 okupanti‘.“

„Že když jsem tady nastoupila, já jsem byla docela vždycky takovej svědomitej člověk a panu řediteli jsem se dost teda zalíbila tím pádem. A on mně hned v prvním roce, co jsem tady učila, říkal, že bych měla vstoupit do KSČ. No, takže nakonec já jsem šla za taťkou, říkám: ‚Co mám dělat?‘ No a taťka byl takovej člověk, no, měl o mě starost, říkal: ‚Tak abys z toho něco neměla, tak to teda udělej.‘ Takže jsem to udělala. Manžel vstoupil už na vojně. [...] Takže oba jsme byli v KSČ. No, a to byla velká chyba, protože potom v osmašedesátým jsme na to hodně doplatili.“