Gabriela Binková

„Máňa dostala telegram, aby dojela dom, že tatínek je v nemocnici, že je mu těžko. Ale oni ju nepustili. Za čtrnáct dní došel znova telegram. My jsme dostávali vždycky den volna, abysme si mohli vyprat. No a já jsem byla tehdy akorát doma na praní. Děvčata z kuchyně na mě volaly, že je tady telegram pro Máňu, tak mně ho strčily. Dala jsem ho paní, ona ho vzala a hned volala do továrny, aby tu Máňu hned pustili dom, že s tatínkem je to zlé. No tak ju pustili dom a ona odjela. Přijela dom a tatínek už byl mrtvé. Zastavila se hned v nemocnici a tatínek už byl mrtvé, takže už s ním nemluvila. To ju naštvalo, tak se zpátky do Německa nevrátila. A že se do týdne nevrátila, tak ju zavřeli. Esesáci ju zavřeli a byla dva měsíce ve vězení.“

„To už jsem chodila s manželem a chtěli jsme se vzít, zkrátka. Manželova sestra pořád, že se máme vzít, abych nemusela jít do Německa. Že když budu vdaná, tak nebudu muset do Německa jít. Když se to dozvěděli rodiče Laďovy sestřenice, tak ju honem vdali. Byla necelý dva měsíce vdaná. Ale ono jí to stejně přišlo, že musí jít do Německa. Tak že půjde. Když pro ňu děvčata přišly, že půjdou na vlak, tak že si ještě odskočí. Tak šla ven a pověsila se, zkrátka. Protože nechtěla do Německa, tak se pověsila. Dva měsíce byla vdaná a pověsila se. Laďova sestra došla, že se nemusíme brát, že Mařenka se pověsila. Že to není nic platný, že ju rodiče honem vdali. Tak jsme se s Laďem nebrali. Povídám: ‚Můžeš zůstat svobodnej a já taky, pak se setkáme. Budeš svobodnej, můžeš si dělat, co chceš. Já budu sama, ty taky sám, každej sám.‘ No to tak dopadlo, že jsme se nebrali. Ale Mařence nepomohlo, ani že byla vdaná. Přišel rozkaz, tak se nedalo nic dělat.“