Jarmila Foralová

„Nepřiznala jsem se, že znám německy. Byla to výhoda, že jsem si mohla přeložit otázky. Jinak tam byla překladatelka. Snažila jsem ze sebe dělat vesnickou holčičku, která nemá žádné vzdělání, protože školy zavřeli. Jenom nejnižší vzdělání. Pořád jsem tvrdila, že se o politiku nestarám a nerozumím jí. Čili asi takhle jsem tam vystupovala. Ovšem jemu se to nezdálo a chtěl pořád vědět, kde je Jakub Bílek a kde je Harabiš. To bylo ještě při prvním výslechu, když zvedl hůl a chtěl mě uhodit, a rozbil lustr. Spadly střepy a já jsem je musela sbírat. Klečela jsem na zemi a měla jsem opřenou ruku. On mi na té ruce stál a sedřel mně na ní celou kůži, jak měl na podrážce kovové cvoky. Myslela jsem, že mně i rozmačká kosti. To byl první výslech a ty další výslechy byly už opravdu strašlivé. Na ty už si pak nepamatuju. Bylo to až do bezvědomí. Byla jsem převedena z ženského oddělení do korekce číslo devadesát dva, do samovazby.“

„Byl pověřován různými akcemi, jako sbírkami na pomoc bojujícímu Španělsku, a staral se o německé antifašisty, kterým se podařilo uprchnout z koncentračního tábora blízko československých hranic, a přinesl s sebou tzv. hnědou knihu Braunesbuch. U nás v Palkovicích byl antifašista Karel Beck a otec mu zajišťoval stravování, nocleh a tak podobně. Hnědou knihu jsme si prohlíželi. Byly tam strašlivé snímky. Fotografie umučených vězňů, popravených vězňů v tom koncentračním táboře. Když jsem se na to dívala, tak mě nenapadlo, že podobný osud čeká mého otce a také mě.“

„Prodělal zajímavé školení. Jeden profesor ho připravoval na to, že bude poslán do jedné asijské sovětské republiky. Už nevím, která to byla. Oni tam měli v třicátých letech ještě kmenové zřízení. Byl tam jeden takový kmen a tam lidé vymírali proto, že dívky, když dospívaly, tak je sešroubovali deskami, aby se jim nevyvinulo poprsí, protože to byla hanba. To znamenalo, že když se jim narodily děti, tak nemohly kojit a tím ten kmen vymíral. Strýc tam byl poslán, aby tam působil osvětou. Vykládal nám, že si vzal spoustu časopisů, kde byla zvýrazněná ženská postava. Ti mladí se nechali přesvědčit, ale ne šaman, který ovládal obec. Strýc byl u jeho sestry a začalo mu být hodně špatně. Odešel do nemocnice a tam zjistili, že mu ta sestra dávala do stravy jed. Čili ho chtěli takovýmto způsobem odstranit.“

„Fronta šla. My jsme byli zrovna pod palbou dělostřelectva. Dvě stě metrů za námi bylo německé dělostřelectvo a na druhé straně sovětské. A jak po sobě stříleli, tak to padalo i na náš dům. Měli jsme trochu poškozený komín a střechu. A vedle domu jsme měli asi třicet kráterů od dopadu střel, ale přežili jsme to. Nejbližší soused, asi tři sta metrů od nás, byl zasažen a shořel mu dům. My jsme měli připravenou vodu. Bratr ji připravil do vany, kdyby nám zasáhli dům. Ráno jel bratr do vesnice. Čekali jsme, že už přijedou, a viděli jsme po cestě, že jedou vojenská auta. Já jsem došívala červený prapor. To byl ještě náš sovětský, komunistický. Udělali jsme z papíru žlutý srp a kladivo, který jsem na ni našila, a vlajku upevnila na žerď a tu jsem viděla, jak jedou na koni dva Sověti. Já jsem tím praporem začala mávat a volat na ně. Byli ode mě asi dvě stě metrů. Oni mně jenom rukou zamávali a jeli do vesnice. To bylo první setkání. Bylo to úžasné.“