Jaruška Žolčáková

„A potom se naši zapojili do odboje. My holky se starší sestrou jsme jí pomáhaly tím, že když někoho zavřeli, tak my jsme chodily po známých a oni nám dávali útržek na chleba třeba, tak jsme jim to dávaly, těm co zůstali bez živitele, takže jsme měly jakýs takýs zkušenosti. Potom jsme pokračovaly dál, a když začala ta příprava na povstání, tak náš otec říkal: ,Víte co, holky, pojďte nám pomoct.‘ – ,A co tam budeme dělat. Střílet neumíme.‘ Ale my jsme byly takový pevný, my jsme se nebály ničeho, i když jsme byly malý holky, mladý teda. Takže nás zavedl do tý věznice. Tam dělal, to už jsem říkala, tam dělal velitele toho útvaru. No, a začli nám tam vozit ty vězně z Pečkárny a z Pankráce. Pohled to byl hroznej. To se nedá vůbec vylíčit, to si neumíte představit.“

„Tenhle ten chlapec, jestli mu bylo čtrnáct patnáct, tak mu bylo moc, prostě byl oblečenej tankista a měl rozstřílený nohy. Seděl tam, takhle držel samopal a my se sestrou, ta byla o čtyři roky starší, tak jsme tam přišly k tomu autu, protože on nevěděl, kam ho vezou. My jsme tam přišly, koukaly jsme na něj a říkaly jsme: ,No, vždyť se neboj, podívej se, vždyť my jsme holky, ty jsi kluk.‘ On stejně starou bačkoru rozuměl, tak my tu ruštinu lámaly, protože náš táta nás učil německy a rusky a udělal dobře. Tak jsme lámanou ruštinou prostě mu vysvětlily, že tady je v bezpečí, že my jsme ošetřovatelky, že tu je doktor s doktorkou, že ho ošetříme. On furt: ,Rozstřílím vás, jak na mě sáhnete!‘ To byla legrace.“