„Kostel potom vystřelili do luftu, rozbili. Kameny byly až skoro dole u lesa. Vojáci to vyhodili do vzduchu. Dvě hospody tam byly. Dole byla nově postavená velká hospoda s velkým sálem, skoro jak ve Vojtovicích. Nahoře byla hájenka a vedle ní druhá hospoda. Tam ale nebyl sál, jen výčep. Chlapi tam chodili na pivo nebo na sodovku v neděli. Ještě tam byla hájenka a potom už byla cesta na Vilémovice (Nové Vilémovice). Tam jsme měli národní výbor, kostel a hřbitov.“
„Odsun, to bylo to nejhorší. Všechny vystěhovali, jenom nás nechali doma. Otec toho vždycky litoval. My jsme byly poslední rodiny, které měly jít pryč. Všichni už byli pryč, a nás furt drželi. Otec a ty čtyři rodiny, co bydlely nahoře, dělali všichni v lese. Tenkrát nebyly motorový pily, všechno se dělalo ručně. V Petrovicích byl lesmistr a ten nás nepustil. Všechno jsme měli nabalené na odchod, a oni to zastavili a nepustili nás, protože neměli nikoho, kdo by robil v lese. Tím pádem jsme tam zůstali. Otec i všechny čtyři rodiny šli na lesní správu do Petrovic, ale už bylo pozdě, už nás nepustili. Stejně by to bylo špatný. Dědeček měl přes osmdesát roků a sestra Erika dva roky a bratři byli taky malí a teď to odstěhujte. Potom se rodiny v Červeným Dole odstěhovaly, ale musely to platit. Z čeho bysme to platili my? A tím pádem jsme zůstali doma. Zůstali jsme sami.“
„Přišli Řeci a my jsme museli ven. Národní výbor nás vyhodil z Hraniček. Museli jsme jít do Vojtovic, kde nám dali barák. Museli jsme ho spravit. Všechno jsme stěhovali, i brambory, obilí, seno. Dědeček i babička byli staří a všecko jsme museli na vlečce tažené krávama vozit do Vojtovic. Bratři šli vždycky s krávama dolů a zpátky. Pak jsme zase museli odejít do domu ve spodní části Vojtovic. Zase jsme všechno museli vyházet a naházet na vlečku. Byla zima, začátek listopadu. Domů jsme přišli, neměli jsme tam okna ani kamna. Žádná místnost nebyla obytná. Nejprve jsme museli spravit kamna a opravit jednu světničku, abychom měli kde být. Všechno rozbitý.“
Elvíra Rábková, rodným příjmením Schlegelová, se narodila 10. června 1934 v dnes již zaniklé obci Hraničky (německy Gränzdorf) v Rychlebských horách. V této obci, která byla se svou průměrnou nadmořskou výškou 696 m n. m. jedním z nejvýše položených sídlišť v regionu, žila až do roku 1963. Její rodiče byli německé národnosti, ale na rozdíl od ostatních obyvatel obce je nezařadili do odsunu Němců. Místo toho je společně s dalšími čtyřmi rodinami určili na práci v místním lese. V roce 1948 ale tyto čtyři rodiny musely v rámci rozptýlení zbylých Němců odjet na zemědělské práce do vnitrozemí. Schlegelovi zůstali jen proto, že měli několik malých dětí, které se nehodily na těžkou práci v zemědělství. Tyto čtyři rodiny později zažádaly o dodatečný odchod do Německa, který jim byl umožněn. Rodina Franze Schlegela tak jako jediná z Hraniček zůstala v Československu. Ještě v roce 1948 ale musela Hraničky opustit. Obec totiž úřady uvolnily na osídlení řeckým emigrantům prchajícím ze své vlasti před občanskou válkou. Rodina se tak musela odstěhovat do přiděleného zdevastovaného domu v šest kilometrů vzdálených Vojtovicích. Po opravě domu následovalo další stěhování a opět oprava zdevastovaného domu. To se opakovalo ještě v květnu 1949, než se rodina na podzim téhož roku vrátila na své hospodářství do Hraniček. Tam pak sami, bez elektřiny a hodně vzdálení od ostatních obcí členové rodiny žili až do roku 1970. Zažili tak bourání místních domů vojáky československé armády v letech 1959 a 1960. V roce 1963 se pamětnice se svým manželem a dětmi z Hraniček odstěhovala a v roce 1970 odešli také rodiče. Dnes už v Hraničkách zůstal jen výměnek bývalého hospodářství, který je tak posledním hmotným svědectvím bývalého života v obci.
Hraničky (Gränzdorf), vpředu kaple sv. Josefa, vlevo vpředu dům Josefa Nitsche, uprostřed rodiny Cöh, nahoře vlevo dům Viléma Nitsche, úplně nahoře vpravo hájenka
Hraničky (Gränzdorf), vpředu kaple sv. Josefa, vlevo vpředu dům Josefa Nitsche, uprostřed rodiny Cöh, nahoře vlevo dům Viléma Nitsche, úplně nahoře vpravo hájenka
Rodina Schlegelová (poslední obyvatelé Hraniček). Zleva nahoře Erich, Ginter, matka Angela, Erika, Elvíra, otec Franz a Walter. Zleva dole Erika a rodiče Angela a Franz
Rodina Schlegelová (poslední obyvatelé Hraniček). Zleva nahoře Erich, Ginter, matka Angela, Erika, Elvíra, otec Franz a Walter. Zleva dole Erika a rodiče Angela a Franz
