Jarmila Jarkovská

„Přišel Mach – a protože bratr byl na tom zemědělským oddělení, tak si tykali – tak mu povídá: ‚Honzo!‘ To bylo takový příznivý jaro, takže Jenda všecko na poli tatínkovi udělal tím traktorem. A ten Mach otevřel vrata a povídá: ‚Tak Honzo, nechal jsem tě vyjet naposledy a teď si jdu pro ten traktor. No to víte – já spustila, maminka spustila: ‚Že se nestydíte, zloději hromský!‘ A on povídá: ‚To máte marný. Paní Koubníková z Předměřic na mě vzala sekyrku, a stejně to nepomohlo, nic nepořídila.‘“

„Tam to (kurz) bylo jedna ku pěti v tej záložně a tam to bylo nula. Tak jsem šla vyměnit 175 tisíc a přinesla jsem z toho sedm tisíc. A tatínek mně povídal: ‚Tak a teď se jdu voběsit. Ty seš na vdávání, bratr Jenda je na ženění, a nikde nic.‘ A já jsem povídala: ‚Tak to ne, tatínku.‘ Jednotka byla – jak se to jmenovalo za družstva – pracovní jednotka byla osum korun. (Pan Jarkovský, spoluobčan z Polánek: ‚Ano, na osmi korunách se začínalo na začátku roku a pak byly doplatky.‘) A tatínek povídal: ‚Tak a já se jdu voběsit.‘ A já mu povídala: ‚Tak to teda ne, tatínku! My tě uživíme!‘ Maminka už nemohla, ta měla vykloubenou páteř, tatínek byl o deset let starší než maminka, a já jsem povídala: ‚My tě, tatínku, uživíme...!‘“