Ivan Kalina

* 1942

  • „Volali jsme řediteli, protože už měl být začátek. A ředitel říkal, že neexistuje, že okamžitě spustit představení. On že se do Prahy nedovolal, to je ten paradox, že. A že on přijede do divadla. No, my už jsme měli dvě výzvy (studentskou a hereckou proti zásahu na Národní třídě 17. listopadu 1989), takže jsme šli před diváky. Přečetl jsem obě výzvy, vyzval jsem diváky, aby se rozhodli, jestli chtějí, abychom hráli, nebo ne. Natolik jsem ještě byl furt herec. A diváci tak mezi sebou chviličku mručeli a bručeli a pak se zvedli a až asi na patnáct lidí odešli, čímž hlasovali nohama. Těch patnáct lidí zůstalo, prosili nás, že abychom hráli, že autobus jim jede až v deset hodin, že jsou z Holešova. A že jsou mezi nimi invalidé, což jsme tam viděli vozíky. Takže jsme hráli, nestávkovali jsme.“

  • „A hned od rána, dá se říct, začaly povinnosti, protože malírna jela naplno, roznášeli jsme letáky, psali po trolejbusech. Nejdůležitější činnost divadla v té době byla asi ta, že na zkušebně jedna bylo na tehdejší dobu velmi moderně zařízené nahrávací studio, a odtamtud tedy vysílali nejenom naši herci, ti dělali především moderátory, ale vysílali díky dlouhovlnnému vysílači v Topolné do celé Evropy všechno, co se děje, co se dozvěděli z Prahy atd. Tohle vysílání jsme my mladí hlídali, chodili po Zlíně zjišťovat, kdy Rusové přijedou, a tak podobně.“

  • „A samozřejmě o měnové reformě jsem celkem nic nevěděl ve svých deseti jedenácti letech nebo kolik mi přesně bylo v třiapadesátém, tak akorát mezi desátým a jedenáctým. A vím, dobře si vzpomínám, že jednak ve škole nastal zmatek, najednou nás nikdo neučil, byli jsme ve třídě, připadali jsme si tam zavření, že nikam nesmíme. Vždycky nás přišel nějakej učitel uklidnit, pak zase odešel. Vím, že jsme skládali vlaštovky z papíru a psali na ně: ‚Chceme domů‘, a házeli jsme je z okna. A pak najednou začali během dopoledne chodit rodiče pro žáky a to už jsme se dozvídali, co zhruba je. Vím, že z oken jsme viděli autobusy plné esenbáků, jak jezdí. No a pak si dobře pamatuju cestu domů, pro mě rodiče nepřišli. Matka, ta běhala po Plzni od shromáždění ke shromáždění a manifestovala. Otec se staral zase o všechno ostatní a já jsem šel sám domů přes Plzeň. A pamatuju si na převrženou tramvaj v Solní ulici, kde jsme kdysi předtím bydleli a přes kterou jsem musel jít a lidí bylo kolem ní samozřejmě plno. Nicméně bez problémů jsem se dostal domů, tam byl otec celý nervózní, kde je ta máma, měl o ni velký strach. Čekali jsme, no, máma potom přišla k obědu domů.“

  • „[Bratr] byl v Jugoslávii, tam jsem se s ním sešel v roce 66, po patnácti letech jsme se, bratři, viděli. On mě znal jako devítiletýho kluka. Já jsem přijel s manželkou na pozvání za ním do Bělehradu, tam pracoval dva nebo tři roky. Zakládal prostě pobočky Pan American na Východě.“

  • „Zážitky z války. Nebo si pamatuji, že otec nás poslal... to si nepamatuji, to znám z vyprávění, ale dostávám se k té vzpomínce. Otec nás právě poslal za dědou do Merklína, protože Plzeň byla tvrdě bombardována. A to si pamatuji, že jsme tam byli v tom Merklíně na tzv. Zlatém návrší a viděl jsem letadla, jak letí na Plzeň. To si pamatuji prostě, že tam stojím a dívám se na ten roj těch letadel. To jsou moje zážitky z války, zaplaťpánbůh, že jenom takové.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zlín, 21.11.2019

    (audio)
    délka: 02:23:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Leželi jsme za radiátory a telefonovali řediteli, co se děje

Ivan Kalina, maturita, Plzeň, 1960
Ivan Kalina, maturita, Plzeň, 1960
zdroj: Soukromý archív Ivana Kaliny

Ivan Kalina se narodil 10. listopadu 1942 v Plzni. Jeho otec Václav Kalina měl firmu se zubolékařskou technikou, matka zůstala v domácnosti, kde s nimi žili ještě dva nevlastní Ivanovi bratři. V roce 1945 zažil pamětník bombardování Plzně i přelety spojeneckých leteckých svazů. Po osvobození se setkal s americkými vojáky, pro které jeho starší bratr pracoval jako tlumočník. Únor 1948 znamenal konec otcova podnikání a později i emigraci Ivanova nevlastního staršího bratra Bohuslava na Západ. Jako žák základní školy zažil na jaře roku 1953 masové protesty proti vyhlášené měnové reformě – tzv. Plzeňské povstání. Během studií na střední škole začal pamětník hrát ve školním divadelním souboru. Postupem času prošel až osmi soubory, přičemž nejvíce zkušeností získal ve studiu při Divadle J. K. Tyla. Na vytoužená studia herectví se sice nedostal, přesto již v osmnácti letech nastoupil do svého prvního angažmá v divadle ve Varnsdorfu. Na základní vojenskou službu nastoupil na podzimu roku 1961 do zámku Zelená Hora u Nepomuku. Ve druhé polovině října 1962 zažil bojovou aktivizaci své protiletadlové jednotky během Karibské krize. V listopadu 1962 se oženil s herečkou Boženou Nevrlkovou. Po vojně následovala angažmá v Olomouci a Jihlavě, roku 1966 se stal členem divadelního souboru v tehdejším Gottwaldově. V srpnových dnech roku 1968 se v divadle zapojil do protiokupačních protestů a během podzimu účinkoval v inscenacích s protitotalitním vyzněním. V červenci 1989 podepsal petici Několik vět. V listopadu 1989 se stal Ivan Kalina jednou z vůdčích osobností sametové revoluce v gottwaldovském divadle. Od roku 1990 pak divadlo osm let vedl. Později se opět věnoval herectví a do penze odešel v roce 2004, příležitostně však hraje dodnes (2019).