„Celé moje mládí, ano, prakticky celé mládí jsem strávil ve vězení, kvůli spolupráci s povstalci v Escambray, a potom mě zavřeli na ostav Isla de Pinos. Ale ničeho, co jsem v životě udělal, nelituji. Nelituji ničeho. Víš proč? Protože v té době se každý jedinec snažil něco udělat, potkal jsem velmi statečné a ušlechtilé osoby, se spoustou etiky a důstojnosti. A život mě donutil postarat se o sebe sám. Naučil mě spoléhat se jen na mě samotného. Byl jsem malý pitval, když jsem byl poprvé odsouzen na Isla de Pinos, nevěděl jsem, jak si vyprat trenky, nevěděl jsem nic a život mě naučil vždy se o sebe postarat. Všechny zkušenosti jsou cenné, ubráním se, když musím, najím se čehokoliv, když musím, napiji se trochu vody s cukrem, ale žiji.“
„Je mi odepřen vstup do Spojených států amerických, protože mě označili za teroristu. Chci ale zdůraznit, že moje kauza není terorismus, moje kauza doslovně uvádí ,Povstání a další činy proti Státní bezpečnosti Kubánské republikyʻ. Dívka na migraci, která se mnou vedla rozhovor, mi říká: ,Podívejte, pane, nemůžete cestovat do mé země, protože jste terorista.ʻ ,Podívej, děvenko, něco ti povím, mají tě tady, já nevím proč, ale ani ty nevíš, kde stojíš, tvoje země nejsou Spojené státy, ty jsi Andina. Ze Spojených států mě poslali sem, abych provedl atentát.ʻ“
„Pět z nás ho [Pedro Luis Boitel byl politik a disident na Kubě] navštívilo ve vojenské nemocnici, [...] a Clara Franc, společně jsme ho navštívili. Nahnul se a potichu mi do ucha pošeptal pokyny, které nikdo nikdy neznal, nikdo neslyšel, co mi říkal. Než zemřel, věděl, že se jedná o jeho poslední hladovku. Měl jsem štěstí, že jsem s ním mohl krátce promluvit, pošeptal mi: ,Nejspíš umřu, ale mám odvahu udělat to, protože komunisté už si se mnou nebudou zahrávat. Vím, že jdu na jistou smrt.ʻ Řekl jsem mu: ,Pedro Luisi, buď opatrný, potřebujeme tě!ʻ Řekl: ,Vím, co dělám, ale nebojím se.ʻ A můj příběh se stal historií. Jeho příběh je už také napsán. Zemřel jako odvážný člověk při hladovce, tím vždycky pro nás byl.“
„V té době povstalci v Escambray zahájili boj se zbraněmi v ruce. Za mě ano, povstání bylo úspěšné, zavařili to komunistům. Mnoho z nich proto komunisté zavraždili. Zastřelili mnoho z nich, ale zemřeli důstojně, většinou s výkřikem: ,Svoboda Kuběʻ [Viva Cuba Libre], ,Ať žije svatý králʻ [Viva Cristo Rey]. Ale jen tak se nedali. Jednu věc ale musím zmínit, pokud mluvíme o CIA. Je pravdou, že CIA pomáhala proti revolučním skupinám v Havaně, Alberto Aguirre Rivas, Joel García Rubió, všichni byli ze CIA, ale ano, byl to způsob Spojených států amerických, jak pohřbít komunismus. A hodnotím, že to byla dobře vedená strategie. V té době to byla vhodná forma, i když zemřelo mnoho mladých odvážných mužů. Jejich boj a odvaha se zapíše do dějin.“
Tomás Ramos Rodríguez se narodil 10. října 1943 ve skromné rodině z Villa Clary v Kubánské republice. Oba rodiče podporovali roku 1959 kubánskou revoluci, avšak Tomásův otec upustil od revoluční ideologie kvůli komunistické rétorice Fidela Castra. V roce 1959 Tomás vstoupil do Hnutí za obnovení Revoluce (Movimiento de Recuperación Revolucionaria) a měl na starosti zásobování povstalců v pohoří Escambray, za což byl v roce 1962 odsouzen k devíti letům odnětí svobody ve vojenské věznici. V roce 1980 emigroval z přístavu Mariel do USA, ale ještě ten samý rok se vrátil na Kubu jako agent Ústřední zpravodajské služby USA (Central Intelligence Agency, CIA). Na Kubě byl opět odsouzen k trestu odnětí svobody a strávil tři roky ve vězení za nelegální vstup na území Kuby. Stejná historie se opakovala v roce 1989, kdy byl odsouzen na dvacet let za vzpouru. Tomás opustil vězení v roce 2008 ve věku 64 let. Žije se svou manželkou Marinou v Havaně, oba se potýkají s vážnými zdravotními problémy.
