„Je potřeba jim dát víc zpráv, dávat jim disky s informacemi, letáky, prostě cokoliv, aby to konečně uviděli. To je potřeba dát lidem… Je potřeba, aby se k nim ty zprávy dostaly. Protože sociální sítě… No, sociální sítě jsou taky poměrně dobré, ale na ty chodíme my, zatímco jsou tisíce lidí, co nemají ani mobil, co nevědí a co nevidí nic, nevidí ani nás. Obyčejní lidé nevidí nic, nechápou.“
„V mých dobách se neříkalo slovo homosexuál ani gay, bylo skoro obscénní. Říkávalo se prostě buzna. Takže si představ, co to bylo pro rodinu, mít svou součástí buznu… Moje maminka na to přišla, ale podpořila mě. V mojí rodině mě přijali. Ale dřív bývala diskriminace v samotných rodinných jádrech. Bratranci… Byli tací, co mě diskriminovali. Jen si to představ, být v téhle zemi gay a navíc černoch byl skoro zločin.“
„Spousta lidí musela prát v drti z agáve anebo v popelu, jedli třeba jen banány, ale i se slupkou… Kus deky namísto kusu masa, anebo třeba kondomy namísto sýru, tohle všechno tahle země zažila.“ „Omdlívali lidi?“ „Jo, jo, to se tady taky stalo. Zabíjeli lidi kvůli balení manioku anebo kvůli pár banánům. Tohle všechno jsme zažili. Kolik lidí bylo po celé Kubě zabito kvůli manioku nebo banánům… Prostě je zastavili, aby je mohli zabít, to jsem viděl na vlastní oči.“
„Protože moje dětství bylo… Bylo to moc krásné dětství. Kuba byla zemí, co zářila. Zemí, kde nebyly zlo ani zloba, co tu je teď. A říkám zloba, protože já jsem viděl, kudy se Kuba ubírala od vítězství revoluce až dodnes.“
Z dětství si pamatuji Kubu jako zemi, co skutečně zářila. Zemi, kde neexistovaly zlo a zloba, co tu jsou dnes.
Tomás Núñez Magdariaga se narodil 29. prosince 1952 do chudé rodiny jako pátý ze sedmi sourozenců v Palma Soriano, provincii Santiago de Cuba. Jeho otec byl profesionálním řidičem a zemřel při výbuchu automobilu roku 1963. Roku 1968 splnil Tomás svou vojenskou povinnost a ve 20 letech začal pracovat. Roku 1976 byl odsouzen k 180 dnům odnětí svobody a 360 kubánským pesos pokuty, a stal se tak politickým vězněm přesně v době, kdy Kuba tvrdila, že žádné politické vězně nemá. Jeho bratr emigroval z Kuby při masovém exodu přes peruánskou ambasádu roku 1980. Tomás kvůli své homosexuální orientace čelil celý život diskriminaci, a to jak v civilním, tak vězeňském životě. Od roku 2012 je součástí opozice a roku 2018 držel ve vězení 62 dnů dlouhou hladovku. Žije v Palma Soriano.