Věra Cepková

„Když jsem chodila u té babičky do školy, protože ona měla takové malé hospodářství, a nebyli schopni s dědou už to zvládat, tak jim moje maminka pomáhala, a já jsem tam proto chodila do školy, do pátý třídy. Samozřejmě v 50. letech chodili za babičkou funkcionáři, kteří měli za úkol, aby babička vstoupila do JZD. Čemuž se moje babička strašně bránila a nikdy to neučinila. A když věděla, že přijdou nebo ohlásili svoji návštěvu, tak mně nařídila, že se musím učit ruštinu přitom. Musela jsem dát ruský jazyk na stůl a dělat, že se učím, a nemohla jsem pochopit proč. Což jsem pochopila při návštěvě, protože když odmítla vstup do JZD, tak pravila: ‚My jsme pokroková rodina, i dítě se učí rusky.‘ Což jsem zhodnotila až po letech, jak moudrou babičku jsem měla.“

„Nástup normalizace byl až v roce 1971, kdy začaly prověrky, každej člověk se musel zpovídat, zda souhlasí se vstupem vojsk, nebo nesouhlasí se vstupem vojsk. Spousta lidí si vyřizovala osobní účty mezi sebou. A to byla doba nesmírnýho zklamání, kam se mohla dostat počínající svoboda. Já sama jsem s tím strašně bojovala, bála jsem se říct svůj názor. Nakonec mi k tomu pomoh jeden kolega. Byl to pán, tak asi mu bylo šedesát, a když jsme se ho my jako mladý holky ptaly, co máme dělat, tak nám poradil: ‚Chovejte se tak, abyste na sebe nemusely plivnout do zrcadla.‘ No a tím to bylo hotový, takže já jsem nesouhlasila se vstupem vojsk, no, a pak už jsem najednou byla na černý listině, dostala jsem… nedostala jsem výpověď, to je pravda, dostala jsem srážku z platu, neměla jsem postup, prémie nebyly a ve svý podstatě jsem ani nemohla změnit místo, protože bych žádné slušné místo s tímto posudkem nezískala.“