Ingrid Petříková

„Můj bratr Erich a Jenda žili na Moravě u babičky, protože maminka, jak jsem říkala, měla sedm nevlastních mam, a když byla v jiném stavu, tak rádi nebyli a vyhnali ji. Pak sloužila v Praze a přišla zpátky, ty děti nemohla uživit. Nás dva si tady nechala a Erich a Jenda se měli dobře, byli u babičky na Moravě. V tom pětačtyřicátým, vím, že jsme tam jeli vlakem, to tam všichni byli. Jeli jsme tam podruhé, tak už babička s dědou tam nebyli, ani kluci. Ptali jsme se lidí a oni říkali, že je všechny odsunuli. Pak, když jsme toho bratra našli, když mi bylo šestnáct, tak říkal, že šli ten pochod, že to bylo hrozné, a babička a děda, ti umřeli.“

„Pamatuji si to velice dobře, přijeli Rusové. Ve Vratislavicích máme lékárnu, kostel, Dům svobody. To je taková hlavní ulice. Když přijeli Rusové, já jsem měla takovou růžovou kabelku, do ní mi dali čokoládu a nějaké mlsy. Brácha byl o dva roky starší, ten jim skočil na tank a ten s nimi jel až skoro do Jablonce a pak šel zpátky pěšky. Na tu událost si takto pamatuji. Bylo to veselé, ty tanky a Rusové. Maminka potom vařila a pomáhala tam. Tady byli Poláci i Rusové.“

„Tak ti lidi jeli do Německa, kde byl můj brácha, bydlel tam v Essenu. On povídal: ,Já jsem měl maminku, Inku a Pavla a Jendu, bydleli jsme ve Vratislavicích, ale už nemám na světě nikoho, protože oni zemřeli.‘ Oni říkali: ,Jak zemřeli? Paní Stará tam je, Inka a Pavel taky.‘ – ,To není možný, já jim píšu dopisy, ty mně chodí zpátky, že umřeli. Tak už jsem přestal psát.‘ Tak si ti lidi vzali adresu, dali ji mamince, pak jsme se ozvali a on taky. Když mně bylo šestnáct, tak jsme se sešli na nádraží, tam jsme se zase po dlouhé době setkali. Od té doby jsme se pak navštěvovali pořád.“