Jindřich Strauss

„Ráno v pět hodin vždy někdo proběhl vesnicí a řekl, kdo má v sedm nastoupit do odsunu. Všechno bylo náhlé, aby lidi neměli čas si roztřídit nebo schovat věci. I naše rodina jednou stála u žlebského přívozu, měli jsme být taky evakuovaní. Matka se obrátila na celníka Houšku z Prostředního Žlebu, jestli nevadí, že si pro mého ročního bratra vzala vozíček místo kočárku, a on se podivil, že Češka jde do odsunu. Komise zrozpačitěla, začala na místě naléhat na matku, aby se rozvedla, ona to odmítla, nakonec nám řekli: ,Tak běžte zpátky!‘ Mazali jsme domů a požádali sousedy, aby nám vrátili, co už mezitím stačili odnést.“

„Staří manželé z Brozánek, které zařadili do odsunu, si říkali: ,To je omyl! To se musí vysvětlit! Vždyť my jsme nikomu nic neudělali.‘ Vrátili se – a za přechod hranice byl trest smrti. Bez pardonu. Tátu a jednoho dalšího člověka donutili vykopat jim hrob. Teprve když viděli, že jim kopou hrob, pochopili, co se děje. Bába si natrhala kytky, voják řekl dědkovi, ať si sundá kabát, že je ho škoda, a ten se ho aspoň pokusil kopnout, aby se mu pomstil.“

„Celá tátova rodina byla levicově založená. Když nacisti zabrali Sudety, zavolal si tátu inspektor Köhler v Děčíně a říkal: ,Staussi, co s váma? Vy nejste zakládající člen strany, vy nejste čestný člen strany, vy vůbec nejste člen strany. Straussi, vy půjdete zpátky k lopatě.‘ Tak táta šel podbíjet pražce. Uplynul nějaký ten rok, táta se zase vypracoval a už nemusel podbíjet pražce, už byl u váhy, Němci napadli Rusko a táta řekl: ,To si Churchill setře pot z čela.‘ Köhler si ho znova zavolal a povídá: ,Staussi, vy neumíte držet hubu, jdete zpátky k lopatě!‘ Pak Němci potřebovali železničáře v Rusku, Köhler si ho potřetí zavolal a řekl: ‚Straussi, máte na výběr: Wehrmacht, nebo nastoupíte jako železničář v Rusku a dostanete zpátky svoji funkci.‘ Táta přijal Rusko, a dokud Němci nemuseli opustit Ukrajinu, sloužil za Dněprem v Šepetovce, ve stanici, kde Korčagin napsal Jak se kalila ocel.“