„My, když jsme měli kozy a maminka chodila na brigády pracovat, ne na brigády, ale pomáhat sedlákům. Chodila do Jásenné, jezdila na kole do Jásenné pomáhat na žních a na řepách. Potom jsme od nich vždycky dostali pytel pšenice. Ten pytel pšenice jsme museli nechat načerno, tajně na Poklasném mlýně semlít na mouku, takže jsme měli co jíst takovýmto způsobem. Kdo tuhle možnost neměl, tak dost strádal, by se dalo říct, opravdu strádal. My jsme tedy měli pytel. Maminka vždycky za práci, co odvedla, dostala pytel pšenice. Ten pytel se nechal načerno, to jsme museli tajně. Pamatuji si, že jsme jednou vezli na vozíčku pytel pšenice do Poklasného mlýna umlít a zrovna tam jeli policisti. My jsme utekli, schovali jsme se za takovou boudu. Oni nás určitě viděli, ale dělali, že nás neviděli, pravděpodobně. Kdyby to byly nějaké potvory, tak jsme byli v koncentráku.“
„Já jsem na členskou schůzi KSČ vůbec nešla a napsala jsem jim dopis, že od toho ustupuji, že jsem, jak se to tenkrát psalo, zatížená ideologickým světovým názorem nebo podobné kecy, a že z těch důvodů nemůžu do strany vstoupit. Tak mě vyloučili, představte si. Já jsem neudělala žádnou špatnost a pokládala jsem to za obrovskou křivdu, že jsem si chtěla stěžovat až u prezidenta. Ještě štěstí, že mě to nakonec přešlo, že jsem si nestěžovala u prezidenta, že jsem nic neprovedla a že mě vyloučili. To byl největší stranický trest. Dali mi trest za to, že jsem z náboženských důvodů nechtěla, aby mě přijali jako řádnou členku. Já jsem nikdy nebyla žádnou členkou, byla jsem jenom kandidátkou.“
„Když jsme tam dorazili... V Pardubicích jsme dostali, jak jsem vám říkala, nějaké hadry a oblečení. Když jsme tam přijeli, pamatuji si, že tam stála ve dveřích, Mariana se jmenovala, nějaká Slovenka a koukala na nás. Vůbec žádné přivítání, hned nás ubytovali do takového dřevěného baráku. Ty baráky měly velké místnosti, bylo tam asi deset postelí nebo nevím kolik. Na jedné straně baráku byli hoši, na druhé přes chodbu holky. Ráno jsme si museli jít prosekat led, abychom se mohli umýt. Prosekali jsme si studánku, ještě štěstí, že tam vůbec nějaká studánka byla. V baráku nebyla voda, nebyly tam záchody, chodili jsme do různých bouraček. Kolem byly bouračky, jak to zlatokopové nechali. Co šlo ukrást, to ukradli z těch baráků, z těch vesnických chalup. I střechy byly pryč, co nešlo ukrást, to tam bylo. Do těch bouraček, jak jsme tomu říkali, jsme chodili na záchod, tam žádné záchody nebyly.“
„Pamatuji se, že těsně po válce, což jsem už tenkrát jako dítě odsuzovala, vozili na autě, nebo ne autě, auta tenkrát nebyla, na nějakém voze vozili gestapáka, který bydlel ve vedlejší ulici, s nápisem 'krvavý gestapák Liebel'. Mně to už tenkrát připadalo… lidi nenáviděli gestapáky a Němce. Vezli ho na voze jako nějaké dobytče, měli ho přivázaného. Já jsem to odsuzovala. Byla jsem ještě malá, ale už jsem z toho měla rozum a připadalo mi, že je to nelidské takhle se chovat. Byli to naši nepřátelé, ale stejně jsem odsuzovala takové chování. Vezli ho jako dobytek.“
„Já a ještě nějací kluci jsme jeli do Krumlova na okres, aby nás přeložili někam jinam, a oni nám řekli: ‚Soudruzi, utíkáte z boje?!‘ Ale potom se nad námi smilovali a že nás pošlou na Olšov. Teď je tam nedaleko přehrada, v té době tam ještě nebyla. Je to samota, jen několik baráčků, a kousek nad tím je Žlábek. To je taková malá vesnička na kopci, teď přímo na břehu jezera. Ze Suše je to asi patnáct kilometrů. Byl únor, patnáct pod nulou, na nějakém voze nám vezli naše krámy a my jsme šli pěšky. V tom mraze jsme tam přišli až večer. Správce, jmenoval se Bartoš, nám ukázal: ‚Tady máte slámu,‘ dal nám slamníky, ‚nacpěte si to.‘ Tak jsme si nacpali slamník, odvezli do nějaké stodoly a tak, jak jsme byli v těch hadrech přes den, neumytí, kdepak nějaké zuby čistit, večeře - neexistuje, tak jsme si tam lehli na ty slamníky a nějak jsme vydrželi do rána. A ráno, nevím, jestli nám dali něco k jídlu, ale žádná kuchařka tam nebyla, ale snad jo... jsme šli do Žlábku, asi kilometr do kopce. Tam byly baráky také po Němcích, jenomže nebyly tak strašně zničené, měly střechy, aspoň.“
„To byla taková moje mladická hloupost, že jsem se snažila. My jsme tomu režimu dřív docela věřili, mysleli jsme si, že to myslí dobře. Že nějaké chyby jsou, jsme nevěděli, to se tenkrát tajilo. Mluvilo se třeba o Číhošti - páter Toufar, kterého umlátili, a tady na škole se tomu chechtali. Říkalo se ‚Číhošť‘, jako slovo pro nějakou blbost, pro fór. Nikdo nevěděl, o co jde. Věděl, že někde nějaký farář točil křížkem, ale jak dopadl, to jsme nevěděli.“
„Ve svazu jsem byla už ze školy, to bylo povinné. Ve škole bylo povinné být členem Svazu mládeže. Neexistovalo, že by třeba někdo z mých spolužáků řekl, že tam nepůjde. My jsme to ani nepokládali za něco špatného, protože to bylo hned po válce, až tedy po osmačtyřicátém roce, po únorových událostech. Pamatuji se, že u nás byl nějaký svazák, který nás přesvědčoval: ‚Svaz mládeže bez vás bude, ale vy bez svazu nebudete.‘ No tak všichni byli ve svazu. Neexistoval nikdo, neznám nikoho, kdo by nebyl. Nic politického se tam ale nedělo. Chodili jsme na takové srazy, tam se hrála mrkaná a já, protože jsem blbě viděla, jsem nikdy nevěděla, že na mě někdo mrká, tak jsem se toho ani moc neúčastnila. Nic jiného se tam nedělo, jenom nějaké hry jsme hráli.“
Zděnka Uhlířová, rozená Faltusová, se narodila 17. března 1934 v Josefově u Jaroměře. Tatínek pracoval u vojenské správy a později na úřadu práce. Maminka byla v domácnosti a poté pracovala v podniku Lina. Měla dvojče, sestru Evu, a dva nevlastní sourozence. Jako dítě zažila druhou světovou válku, zakázané mletí pšenice na mouku, ukrývání se ve sklepě při náletech na Pardubice či vítání Rudé armády. Po obecné a měšťanské škole studovala na gymnáziu v Jaroměři. Kvůli náboženskému zatížení nedostala doporučení na vysokou školu, přestože měla výborný prospěch. Našla si místo laborantky v chemickém závodě v Pardubicích-Rybitví. Jako vlastenka chtěla v poválečné euforii udělat něco pro svou zemi. Proto se v rámci Svazu československé mládeže v letech 1955 až 1956 účastnila budovatelské brigády v pohraničí. Pracovala v zemědělství nejdříve v Suši a poté v Olšově na Šumavě. Žila tam v drsných podmínkách bez vody nebo toalet, pracovalo se celý den, šest dní v týdnu. Po brigádě se dostala na Vysokou školu zemědělskou v Praze. Odmítla vstup do KSČ z náboženských důvodů, dostudovat se jí ale podařilo. Pracovala v okolí Jaroměře jako agronomka, velkou část kariéry působila ve funkci technologa na farmě norků v Heřmanicích nad Labem. Stala se odbornicí na chov kožešinových zvířat. Kvůli silné vrozené krátkozrakosti odešla do invalidního důchodu a dlouho působila ve Svazu invalidů.
