Petr Štembera

* 1945

  • „Chartu jsme opisovali a nosili všude možně. To jsem si říkal, že to je asi tak všechno, do čeho se chci namočit. A pak si pamatuju, to bylo úžasné, to byl rok 78. V Náplavní, u toho kluka, jak on se jmenuje? Taky teď byl v tom Undergroundu, Bierhausl nebo takhle nějak? (Bierhanzl, Ivan.) No! Tam na půdě byla výstava šílených dětských malůvek Eugena Brikciuse. To se vědělo po celé Praze. A kdo tam šel, tak si říkal, že to je trochu o kejhák. Protože kam člověk přišel, tak všude se říkalo: ‚Tam bude Evžen, to bude dobrý.‘ A zároveň se vědělo, že to vyberou. A oni to opravdu vybrali. Tam byla hromada lidí. A narukovalo tam já nevím kolik fízlů. Když zabušili na dveře, tak všichni začali vyndávat z kapes opisy Charty a přemítali, kam to nastrkaj. Rvali to za kamna, rvali to za obrazy, mezitím to zase padalo zpoza těch obrazů. Bylo to úžasný. Pouštěli nás po jednom. Pamatuju si, že tam byl i Petr Rezek. A oni hned: ‚Á, pan Rezek.‘ Ale pustili ho, v podstatě nikoho nezavřeli.“

  • „Jednou jsem byl v muzeu v Pécsi. To byla asi jedna z nejlepších věcí. Bohužel jsem se přitom šíleně ožral, takže vůbec nevím. Mám takové vzpomínky, a co mi lidi říkali. To bylo součástí toho, jak se zlikvidovat. Vyráběl jsem tam těsto, které mělo potom vybublat a zhasit svíčky. Popíjel jsem přitom nějaký šíleně tvrdý alkohol – vodku. Já na to nejsem zvyklý. Teď na mě pražily reflektory. A jak jsem takový ten vzdělanec, tak jsem si tam přinesl Heideggera, který vyšel česko-německy. A v čím dál tím větším stupni ožralosti jsem jim tam četl z Heideggera nějaké věty, kterým jsem nerozuměl ani česky. Ale právě jsem si říkal, že to je zároveň i o komunikaci. Maďarům číst německy Heideggera – to byl určitě skvělý nápad! Přitom jsem tedy podlehl alkoholu, takže o sobě vůbec nevím. Probudil jsem se druhý den v nějakém bytě a pak mě naložili na auto a vysadili mě na nádraží v Budapešti, až pojede vlak do Prahy. Takže jsem jel. A pak mi zpětně řekli, že tam byl docela pěknej průser, protože kus toho muzea málem vyhořel. To asi přeháněli. No, něco tam hořelo.“

  • „Mezitím tady byl pro mě asi jeden z nejdůležitějších lidí, kteří dělali podobné věci, který se jmenoval Chris Burden, z Ameriky, z Los Angeles. Byl tu v roce 76 pár dní u mě. Na rok 78 dostal roční kurátorství z nějaké soukromé instituce, která se jmenovala Institut současného umění v Los Angeles. A asi se mu líbilo, co dělám já. Pak jel do Rakouska, tam sehnal ještě jednoho kluka, a z Paříže, Ginu Pane. Tak nás tam pozval. S tím, že nebylo jasné, jestli vůbec mám žádat, že tam pojedu. Vzal jsem ten papír a šel na americkou ambasádu. Tam mi ten člověk řekl: ‚Prosím vás, tohle vůbec nikde neukazujte, to by vás určitě nepustili. Jediná možnost je požádat si normálně o turistické vízum.‘ Požádal jsem si tedy o turistické vízum. A seběhlo se to, prostě někdy jsou věci celkem zajímavé. Zase člověk musel mít nějaký příslib. Shodou okolností v bance na příslibech byla spolužačka mojí ženy z francouzštiny, kterou odněkud taky vyhodili začátkem 70. let. Dělala úřednici a zrovna na ni zbylo přidělování devizových příslibů. Dala mi nějaké dolary, s tím jsem šel na policii požádat o výjezd. A mezitím mi někdo řekl: ‚Nejlépe to tam dones v sobotu.‘ Oni pracovali i v sobotu – to je úžasný. A šlo se na Barťák (Bartolomějskou ulici na Praze 1), ale ne na tu kachlíkárnu, ale jinam. Tak jsem to tam donesl. A oni mi to za čtrnáct dní dali! Já jsem zíral. Pak jsem si říkal, že mě vedou v té evidenci, tak si třeba řekli: ‚Dáme mu ty papíry, on tam zůstane.‘ To já vůbec nevím ty důvody, proč mi to dali. Takže jsem byl měsíc v Americe.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 05.07.2015

    (audio)
    délka: 02:04:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy umělců v komunistickém Československu
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Klidně řeknu, že jsem nebyl umělec, ale zahradník

Petr Štembera - portrét
Petr Štembera - portrét
zdroj: sbírka PB

Petr Štembera se narodil roku 1945 v Plzni. Patří mezi významné postavy českého akčního a konceptuálního umění. Původně začínal abstraktní malbou, odkud však rychle přešel k zásahům do přírodního prostředí. Posléze proslul zejména bodyartem, tedy extrémními, fyzicky i psychicky náročnými zásahy do vlastního těla. Vystupoval v ČR i v zahraničí. Za svou tvorbu obdržel v roce 1977 spolu s Janem Mlčochem hlavní cenu na Bienále mladých v Paříži. Na pozvání Chrise Burdena působil v roce 1978 měsíc v USA. Kvůli své tvorbě byl několikrát vyslýchán Státní bezpečností ve věznici a vyšetřovně v Bartolomějské na Praze 1. Od konce sedmdesátých let od vlastní umělecké činnosti postupně opouštěl. V současnosti působí jako kurátor sbírky plakátů a obrazů v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze (UPM).