Milan Drbohlav

„V osmašedesátém roce docházelo už k nějakému dění během jara a léta. Proto se tomu možná i říkalo Pražské jaro a šlo tady o pokus některých představitelů komunistické strany vybudovat zde socialismus s lidskou tváří. Bylo kolem toho hodně polemiky, hodně debat, formovalo se nové křídlo ústředního výboru a pořád to vypadalo, že to dopadne nějakým způsobem. A zrovna tento rok vyšlo na Československou republiku společné cvičení vojsk Varšavské smlouvy. Každý rok se to odehrávalo v jiném státě, v roce 1968 to vyšlo na Československo. Mělo název Vltava, proběhlo to cvičení, v letních měsících, v červenci, a po skončení cvičení, když se začly vojska stahovat, tak se začalo povídat, že se vojska sice stáhla, ale konkrétně tady na hranicích s NDR zůstala sovětská armáda stát. Nešla dál do vnitrozemí na své základny, kde měla od skončení druhé světové války po rozdělení vítězných mocností části Německa, kde měla své základny od roku 1945, že zůstala stát v blízkosti československých hranic.“

„To bylo nedá se říct dramatické, to ne, ale probudil nás švagr, bratr manželky, ve 4 hod. ráno 21. srpna, že volá jeden kolega, ať si pustíme okamžitě rádio a nespíme a vstáváme, že nás obsazují Sověti. On to byl příjemný pán, ale rád si zahrál karty, a tak jsme si říkali, jestli tam něco vypili, tak si dělá srandičky. Je sám, svobodný, tak jsme jim říkali, ať mu řeknou, že si ráno pustíme rádio. On říká, ne, máte vstát a pustit si rádio a jít k telefonu. Tak jsem vstal, šel jsem k telefonu a on mi povídá: ‚Obsazují nás Sověti.‘ Říkal jsem si, vždyť stáli tam nahoře na hranicích, co by tady dělali... On bydlel na lázeňský třídě, říká: ‚Já na ně koukám z balkonu, ženou se Sadovkou, nevím, jak to tady nahoře protočili, ale jsou tady.‘ No, to nám tedy už nedalo, tak jsme si pustili rádio, kde hlásili, že o půlnoci seskočili parašutisti, obsadili Hrad, obsadili ÚV KSČ a letiště, že přistály transportní letadla na Ruzyni a odtamtud vyjíždí technika, vojáci atd. Tak jsme na sebe hodili, co se dalo, a v pyžamech jsme vylítli ven. Tady už byla plná ulice lidí a na balkonech, v županech a v pyžamech, a už jsme slyšeli kravál a hrnuli se ulicí tady dolů, Bezručovkou dolů do města. Tak jsme šli na Palačák, a tam jsme je viděli zdálky, ty šedivé příšery.“