„Když na mě nastoupili, tak si vzpomínám jen tolik, že se mě ptali, kde žiji, jestli jsem vyučenej, jestli jsem byl v Sokole. Tak jsem se jim přiznal, že v Sokole jsem byl. Sekretářka dělala o všem zápis. Když jsem se nechtěl víc přiznat, tak mně shodili dolů gatě, hodili na mě kabát a dva mě mlátili přes zadek. Pak mě přestali mlátit a ptali se, jak dlouho jsem dělal u Ryznara, co ještě dělám a jestli jsem znal Pospíšila. Řekl jsem, že mi jen jednou půjčil kolo. Ve skutečnosti jsem na podzim vezl do Lanškrouna a do Dolních Heřmanic ze Zábřehu poukázku pro cestu do Jugoslávie pro dva lidi.“
„Po sdělení četníků, že se u nich pálí kořalka, paní Pospíšilová odpověděla, že kořalku nepálí a přístroj nemají. Na to jí úředník odpověděl, že udělají prohlídku budovy. Došlo k chybě, protože jsme se dověděli, že přístroj nebyl u Pospíšilů, ale byl odnesen Martinem Pavlíkem ve středu před prohlídkou. Četníci začali prohledávat půdu a další dva síň a přízemí. Na půdě v seně byl ukryt ruský zajatec a došlo ke střelbě a ke křiku. Jeden padl a druhej, co byl na schodech, volal o pomoc. Pak skončila střelba a obcí okamžitě letěla zpráva, co se stalo. Tak paní předsedová Palmová hned volala Šumperk, že v obci při prohlídce došlo ke střelbě a jsou tam mrtví. Celý nákladní auto sem přijelo a ona zatím zajišťovala lidi z těch dvanácti, kteří byli zodpovědní za určité úkony. Muselo se do budovy a donesl se tam ruský zajatec.“
„Kopali jsme protitankové zákopy. Na ty louky jsme pochodovali v šestistupech. Zároveň s námi jela dřevěná dvoukolka, kterou dva tahali a dva strkali. Divil jsem se, co si tam náčelník veze. Jeden vězeň – syn hajného z drozdovské pily – mi říkal, že v tom vždycky vozí od šesti do jedenácti mrtvých pracovníků. Dělali jsme vodní zátarasy. Dva dole vyhazovali až půl metru materiálu navrch a další to pak vyhazovali k další skupině. Na každé straně dělaly protitankový zákopy tři skupiny. Tam lidé padali. Ten spodní vždycky stál ve vodě, protože to bylo nacuclé od blízké řeky.“
Když jsem otevřel oči, tak na obou stranách vedle mě leželi mrtví
Jan Prokop se narodil 4. října 1923 v obci Jedlí na Zábřežsku. Za války se stal spojkou jedelské odbojové skupiny, která patřila do ilegální organizace Národní sdružení československých vlastenců. Odbojáři v Jedlí mimo jiné ukrývali sovětského utečence Nikolaje Busse. Během německé kontroly v domě Jana Pospíšila v Jedlí došlo 18. února 1944 k přestřelce, při níž zahynuli dva němečtí četníci a Nikolaj Buss. Hned následující den gestapo zatklo dvacetiletého Jana Prokopa. Prošel brutálními výslechy a několikaměsíčním vězněním. Na pokraji smrti se konce války dočkal v infekční cele Malé pevnosti Terezín. Kdyby světový konflikt trval jen o týden déle, nepřežil. Po válce Jan Prokop pracoval v MEZu v Ráječku a dnes stále bydlí ve své rodné obci.