František Skála

„Z toho undergroundu najednou přišlo spoustu nenávisti. Což samozřejmě bylo takové sporné. Třeba ten Halík, který vedl Lidový dům, kde jsme měli první výstavu, byl samozřejmě ve straně. A pak se po revoluci stal myslím rektorem UMPRUM. Byl ve straně, ale snažil se to tam dělat. Buď to byl underground, nebo to byly snahy to prostě udělat na nějaké oficiální platformě. Takže z toho vzniklo spoustu nenávisti a nesmyslných pomluv. Já jsem z toho žádný pocit špatného svědomí neměl – že bych s někým kolaboroval, to se nedá říct. Mně šlo především o kvalitu té práce, kterou prezentuji. Ta výtvarná díla z toho undergroundu mě tedy moc neuspokojovala, abych řekl pravdu. Ale možná to bylo právě proto, že tam byla pořád znát ta příšerná deprese.“

„V návaznosti na ty zbraně, co jsme si vyráběli ve škole, ještě předtím jsme si s kamarádem vyrobili takové jako skládací samopaly, které jsme měli ve futrále od houslí, patrně jsme to viděli v nějakém filmu. Byly tam ty šroubovací tlumiče a to jsme měli ve futrálech od malých houslí. A s tím jsme pořádali také výpravy do centra, kdy jsme vždycky vstoupili do banky a tam jsme jakože nenápadně chodili, až nás pak odtamtud vypakovali. Přesně si pamatuju jedno místo v Pasáži Lucerna. Dalo se tam jít po takových schodech nahoru a tam jsme si rozložili ty futrály, sešroubovali jsme si ty šakalovky a tam jsme s nimi jako gangsteři číhali. Pak jsme to zase sbalili. Většinou jsme jezdili do toho centra šestadvacítkami. V té době to byla stará tramvaj, která měla přední vůz se dvěma plošinami a zadní vlečňák, ve kterém byl průvodčí. A ten průvodčí vzadu normálně štípal lístky, ale když se jelo na zadní plošině předního vozu, tak tam člověk nebyl vlastně vůbec kontrolován. Tam jsme si dělali čárky, kolikrát jsme tou dotyčnou tramvají jeli, protože některé jsme měli oblíbené. Například číslo 2144 si pamatuju dodnes.“

„No a v průběhu toho pomalinku zase začala nabíhat ta volná tvorba – ve chvílích prázdně a přetlaku z toho, že člověk celé dny seděl a někde něco šuftil. Začal jsem potom jako takový nedělní umělec, kdy jsem si říkal, že o víkendu budu dělat volnou tvorbu, kdy se uvolním. A došlo k takovému sebeuvědomění, k takovému zlomu, kdy jsem se najednou úplně oprostil od různých školních klišé a toho, co jsem se snažil dělat, a úplně jsem se vrátil k tomu dětství a k úplně nejsvobodnějšímu projevu. Ten byl vlastně velmi brutální, co se týče třeba těch médií a toho nářadí, co jsem používal. Měl jsem u toho úplné záchvaty štěstí. Začal jsem znova pracovat se dřevem, ale ne jako řezbář, který tam něco pečlivě dělá. Začal jsem používat sekyru a kladivo a šroubovák, kterým jsem schválně ňoumal, abych se přiblížil takovému tomu naivistickému, upřímnému projevu, který se snaží vydolovat něco z toho materiálu. Včetně těch témat. Bylo tam takové to šimrání absurdity, kterou jsem pociťoval s nástupem postmoderny. Samozřejmě jsem měl nějaké informace o tom, co se děje na Západě. Ale zároveň mě hrozně překvapovalo, že to, co cítím jako tah doby... Že železná opona v tomhle neexistuje, nefunguje. Že to mám nějak sám ze sebe a že to nevykoukávám z nějakých katalogů z ciziny.“