Karel Bečvář

„To jsme byli se školou v kině, v Legiodomě, a dávali tam film Zborov. To už byla doba, kdy se tak pomalu schylovalo k válce. A když jsme vyšli ven, tak jsme samozřejmě o tom diskutovali, kluci, Zborov, to byla velká bitva. A poslouchal nás jeden důstojník a říkal: ,Tak co, kluci, šli byste bránit republiku?‘ A my jako jeden chlap jsme říkali: ,Samozřejmě, šli bysme!‘ a byli jsme nadšení. A pak už na procházce se třídou, když jsme šli, tak jsme viděli, jezdily transporty s vojskem v nákladních autech a v autobusech. My jsme mávali a měli jsme radost z toho, že vidíme naše vojáky, ovšem nedošlo nám, co válka znamená. Ve škole nám zkoušeli plynové masky, to byla taky taková dobrá věc, že jsme se mohli trošku ulejt. Mohli jsme si nasadit plynovou masku a potom jsme si představovali, že jsme vojáky.“

„Asi ve tři hodiny odpoledne mě probudil ruskej voják, kterej k nám přišel. Měl automat, to byl ten s tím bubínkem. A říkal nám, že jde hledat Němce, a bral to opravdu důkladně, protože otvíral šuplíky, u nočního stolku. A to jsme ještě nevěděli, že pro ně bylo tenkrát hrozně fajn najít někde časy, hodinky. Pak jsme viděli třeba některý, který měli takhle hodinek… Jejich jednání bylo takový, nechci říct zlý, byli to lidi, kteří prošli hrozným peklem. Jistě byli jiní než my, takže jistě byli jiní, než jsme byli my, ale někdy byli dost primitivní, někteří. To jsem třeba potkal, v útvaru šli, řekněme 30 lidí, a všichni měli deštník a pochodovali s tím deštníkem. Asi aby na ně nepršelo, nebo ho viděli poprvé v životě, nevím. Nebo, to se nám stalo doma a byla to vojanda. Ta se myla v záchodě, v tý míse, a říkala, jak to máme hloupě udělaný, že ta voda teče tak krátce. Já se jí neposmívám, prostě ten člověk přišel z nějakýho prostředí a měl to v sobě. Dneska samozřejmě už to neplatí, pokrok šel dál.“