Eva Langrová

„Já si pamatuji potom z té doby po zatčení tatínka nejvíce domovní prohlídky. Většinou stálo auto v ulici. Byly jsme hlídané, s kým se stýkáme, s kým mluvíme. Potom, když se zhaslo, zazvonili a dělali domovní prohlídky. Prováděli to tak, že nám vyházeli knihy, sundali obrázky ze zdi, jestli za nimi nejsou letáky, rolety z oken vytahali, jestli v roletách není něco schované. Na první domovní prohlídce odnesli tatínkův psací stroj, mysleli, že na něm píše nějaké letáky. Dala jsem si tu práci po revoluci, že jsem si zašla do archivu do Pardubic a zaplatila hodně peněz za okopírování celého vyšetřovacího spisu tatínka. Paradoxně jsem se musela usmívat, na rozdíl od rodičů, kteří byli schopni, uměli češtinu, tak když se díváte do některých spisů, ti lidé, kteří je psali, neuměli ani gramatiku. Maminka onemocněla. Byl to záhul na její psychiku. Když chodila do práce, byla sledovaná. Když šla k bratrovi od tatínka, dokonce si vyměnila oblečení s paní, která bydlela s námi v domě. Nepomohlo to. Nakonec onemocněla. Nejdříve měla problémy se žlučníkem, záchvaty. Pak dostala chřipku, z té chřipky zápal plic. Lékař ji prohlídl. Někteří lékaři, aby si udělali u komunistů dobré oko, reagovali tak, že maminku prohlásili za simulantku. Neměla možnost se léčit. Nakonec se její stav tak zhoršil, že ji museli vzít do nemocnice v Jeseníku. Tam si s ní nevěděli rady, tak ji odeslali do Olomouce, do fakultní nemocnice. Nejdříve byla nadšená. Psala tatínkovi a radovala se, že si budou nablízku, protože tatínek byl v té době v Olomouci ve vazební věznici. Tím, že byli oba tam, brala to tak, že jsou duševně spřízněni na jednom místě. V té doby děti nesměly do nemocnice. Mamince operovali žlučník. Já tam jela s babičkou, která bydlela v Ludgeřovicích. Já musela zůstat na vrátnici, ale maminka uprosila vrchní sestru, aby mě mohla vidět. Vyšla ven, to bylo naposledy, kdy jsme se setkaly. Řekla babičce, ať už nejezdíme, že je to daleko, náročné, a že jí doktor slíbil, že ji během pár dnů propustí. Pak nám telefonovali z nemocnice, že zemřela. Babička chtěla přesně vědět, na co zemřela, ale lékaři jí to nevysvětlili. Jen řekli, že byla zdravá, akorát měla smůlu, že zemřela. Tak nějak to okomentovali v té nemocnici.“

„Když zemřela maminka, tak v rodině nastala panika, protože děti odsouzených se dávaly většinou do dětského domova. Všichni se shodli, že není možné, aby tatínkovi řekli, že mě dali do dětského domova. Tak si mě vzala babička s dědečkem a ocitla jsem se v Ludgeřovicích. Nemohla jsem se s nimi sžít, protože tam byl úplně jiný režim a jiná situace v rodině. Babička byla zvyklá žít jako za Pruska, to víte, německá výchova. Tak vznikly první konflikty mezi mnou a babičkou. Vyčítala mi, že mě rodiče špatně vychovali a teď mě má na krku a musí se o mě starat. Já stále měla velký mindrák, protože mi předhazovala, že nejsem po její dceři, ale po tatínkovi, který zavinil neštěstí v rodině, připravil ji o dceru, a nemohla přenést přes srdce, že o dceru přišla. Tak vznikla velká nenávist vůči tatínkovi. Vyrůstala jsem v prostředí, kde každý můj sebemenší prohřešek byl hodnocen jako vada po tatínkovi.“