„Pro mě to bylo úplně ideální prostředí. Ideální doba to byla pro mě. Podívejte se, ono asi všecko tak ideální nebylo, ale já jsem žila v rodině dobře situované. Já nepociťovala žádný nedostatek. A mám dojem, že lidi se nějak navzájem měli rádi a nedělali si podrazy. Bylo to takový nějaký vyrovnaný. To bylo totiž pořád ještě to nadšení, že jsme se konečně po tři sta letech zbavili habsburské nadvlády. A tak to bylo všechno radostné, krásně a takové dobré. Na První republiku já mám ty nejkrásnější vzpomínky.“
„Dali nás do oddělení, kde se zkoušely a vyráběly plynové masky a kromě nás tam byly samé pražské Němky. A tak my jsme spolu nechtěli mluvit česky, protože pražské Němky všecky rozuměly česky. Už jsme uměli italsky - Andrea Valentino u nás učil, takovej krásnej Talián – a tak jsme mluvily italsky. A v tom k nám přišla jedna dívka. Třiadvacet let jí bylo a utekla z Berlína, že tam jsou nálety, do Prahy. A chlubila se: „Já umím španělsky!“ Tak my jsme říkali: „No těbůh, tak to nám rozumí.“ Tak víte, co jsme udělaly? Řekli jsme si, že se musíme naučit nějakej jazyk, kterej nikdo neumí. A tak já jsem se stala orientalistkou.“
„Podívejte, to bylo za socialismu. Všichni byli členy strany. Já jediná [ze všech lidí na velvyslanectví] členem nebyla. A tak jsem tam pořád byla předmětem veliké nedůvěry. Milan Mácha, který tam byl tuším jako druhý tajmeník a který byl takový pravověrný komunista, tak tvrdil, že já bych vůbec správně neměla nikde chodit samotná – když jdu do krámu, že by mě měl někdo doprovodit. Prostě mě absolutně nedůvěřoval. A já jsem tam tehdy chtěla začít studovat javánštinu. Tak jsem se seznámila na fakultě s asistentem javánštiny a že by chodil ke mě mě učit. Ježišmarjá to nebylo možný, protože já jsem měla takový vysloveně kamrlík na velvyslanectví, že tam nemohl jít cizinec. A tak jsem se směla učit jen na obchodním oddělení, to byla samostatná budova a jenom venku sedět na verandě. A on [Mácha] tam celou hodinu nebo dvě, co jsem se učila, stále na dvorku spravoval auto. Aby slyšel cokoliv, co povídám.“
„Krátce po krizi, která tady byla v roce 1933 a 1934, přešel (otec) do menší společnosti Zemánek a spol., tam zase pracoval jako vedoucí pracovník a byla to židovská společnost. Když přišli Němci, ti Židi, kteří byli poněmčení, nějaký Müller, ten říkal: ‚Ta čeština je hrozný jazyk, vyslovit slovo erte,‘ rty že neumí vyslovit, ‚to je strašné.‘ Všichni mluvili německy, Khon, Güntz, Müller, a byl tam jediný Poláček, taky Žid, nějaký účetní. Všichni tihle, co měli ta vedoucí postavení, tak všichni včas zdrhli. Tenhle Poláček tady zůstal, chodil s tou židovskou hvězdou, a když umřel můj táta, tak po kremaci stál, on tam nesměl, stál před tím areálem a my jsme odtamtud vycházely, maminka ho viděla a utíkala k němu, chtěla mu poděkovat, že přišel na tu kremaci se rozloučit s mým tatínkem, a on se otočil a utíkal pryč, protože by ohrozil moji maminku, že podala ruku Židovi.“
„Když jsme byly v septimě, tak k nám přišel na inspekci Emanuel Moravec, tehdejší ministr školství, původně legionář a vlastenec a pak sakramentský zrádce. Nejdříve nás naučili, že až přijde, tak musíme vstát a hajlovat. Přišel s profesorkou, která nás učila češtinu a francouzštinu, pak to byla velká komunistka, ale tehdy tam vstoupila, pozdravila, Moravec taky pozdravil, my jsme se postavily a ani jedna z nás tu ruku nezvedla. Ta profesorka s ním vyšla znovu ven za dveře, znovu vstoupili a my jsme opět stály a ani jedna z nás ruku nezvedla.“
„Prvního května jsem šla zpátky domů, to jsem byla totálně nasazená v té Wegeně, a lidi už byli na štaflích a sundávali německé nápisy. A druhého už jsem nešla do práce. A pátého už to bylo nějak úplně jasné, už se něco dělo. A já jsem vzala svého pejska ratlíčka, jmenovala se Zuzanka, a utíkaly jsme spolu dolů z těch Malvazinek, a tam u Paříka, v obchodě Pařík na Štefánikově ulici, tam měli schované československé praporky. A z půdy nahoře házeli dolů hrsti těch praporků a každý si mohl vzít a jít domů s praporky. A všude už všechno lítalo a jezdili Němci, a tedy naši lidé byli krutí na ty Němce, kteří jeli na těch motorkách, tak je porazili a zfackovali...“
Zorica Dubovská, rozená Horáčková, se narodila 11. dubna 1926 v Praze. Dětství prožila jako jedináček na pražských Malvazinkách. Jako gymnazistka zažila příjezd německých vojsk do Prahy. Do oktávy Zorica Dubovská nenastoupila, místo toho byla od podzimu 1944 nuceně nasazena ve firmě Wegena, kde se za války vyráběla křídla k letadlům a plynové masky. V květnu 1945 viděla, jak zbytky armády generála Vlasova táhly ze Smíchova přes Malvazinky, kde se poté armáda utábořila v jednom z údolí. Ještě na gymnáziu se začala učit italštinu a později marockou hovorovou arabštinu na nově otevřeném Orientálním ústavu. Na Vysoké škole hospodářských věd, kam nastoupila v září 1945, se začala věnovat indonéštině. Roku 1950 nastoupila na filozofickou fakultu, na níž se stala prvním diplomovaným indonésistou u nás. Umístěnku dostala na ministerstvo zahraničí, v letech 1958-1959 pracovala na Československém velvyslanectví v Indonésii, kde spravovala administrativu a účetnictví. Roku 1964 se stala vedoucí Orientálního oddělení Jazykové školy v Praze, kde učila indonéštinu až do roku 1990. O rok později založila se svými kolegy Společnost přátel Indonésie. I v době natáčení rozhovoru pamětnice externě učila na filozofické fakultě. Zorica Dubosvká zemřela na sklonku roku 2021.
