Jaromír Šída

„Ve 44. roce to naše ilegální hnutí bylo prozrazené a několik mých spolužáků a známých z jiných tříd bylo uvězněno. Přišlo pro ně gestapo. Nejdřív je věznili na Pankráci, později se dostali až do Drážďan. Z naší třídy Jaroslav Sládek, ten byl taky zavřený a ten mi vlastně zachránil život. To jsem se dozvěděl teprve po letech, když ho gestapo vyslýchalo, tak se ptali, jestli nezná nějakého Šídu, a on prý řekl, že žádného Šídu nezná. Tak ten mi vlastně zachránil život, jinak by si pro mě gestapo přišlo.“

„Ty poplachy byly většinou před polednem nebo kolem poledne a stávalo se, že otec doma nebyl. Byli jsme tam jenom já, matka a sestra. Odhoukaly sirény, v předsíni jsme měli připravený kufr s náhradním oblečením. A to bylo mojí povinností. Vzal jsem kufr, sestru za ruku, protože sestra byla ještě malá. Šli jsme do krytu, tam jsem sestru posadil na lavici, aby hlídala kufr, a běžel jsem nahoru do bytu pomoct matce s dalším. Kolikrát se stalo, že když bylo poledne, matka měla rozvařený oběd, že třeba popadla hrnec s polévkou a s tou polévkou jsme šli dolu do krytu a obědvali jsme potom v krytu.“

„A když ty zajatci přešli, tak jsme zjistili, že zase ve směru od Palmovky několik partyzánů vedou nějakýho ferbvébla jako od SS, bez čepice, zakrvavenýho a že měl ruce nad hlavou. A ženou ho před sebou a lidi se okolo z chodníku ptali: ‚Kam ho vedete?‘ ‚No, vedeme ho někam, kde ho můžeme odstřelit.‘ Tak jsme sledovali, kam ho vedou, a nakonec našli místo za libeňským kostelem. To jsme se potom dozvěděli, že to byl jeden z těch Němců, který na Ohradě na Žižkově, že tam prováděli masakr na českém obyvatelstvu. A tak ho dovedli tam za ten kostel, tam mu uložili, aby se zul. Tak se zul, dali mu do ruky krumpáč. Musel si vykopat hrob, a když si ten hrob vykopal, tak do něj z několika samopalů vystřelili a on padnul. Hodili ho do jámy, a jestli ho někdo nevykopal, tak tam chudák leží dodnes.“