Jaromír Šída

„Ve 44. roce to naše ilegální hnutí bylo prozrazené a několik mých spolužáků a známých z jiných tříd bylo uvězněno. Přišlo pro ně gestapo. Nejdřív je věznili na Pankráci, později se dostali až do Drážďan. Z naší třídy Jaroslav Sládek, ten byl taky zavřený a ten mi vlastně zachránil život. To jsem se dozvěděl teprve po letech, když ho gestapo vyslýchalo, tak se ptali, jestli nezná nějakého Šídu, a on prý řekl, že žádného Šídu nezná. Tak ten mi vlastně zachránil život, jinak by si pro mě gestapo přišlo.“

„A tehdy po tom atentátu se proslýchalo, že každý desátý Čech bude popraven a že se to bude brát podle toho, komu číslo občanské legitimace končí na nulu. No, nakonec to nebyla pravda, to byla jen taková povídačka. No, ale hrozný časy to byly, když v novinách každý den byl sloupec označených s těmi, kteří byli popraveni. No, bylo to hrozný.“

„A když ty zajatci přešli, tak jsme zjistili, že zase ve směru od Palmovky několik partyzánů vedou nějakýho ferbvébla jako od SS, bez čepice, zakrvavenýho a že měl ruce nad hlavou. A ženou ho před sebou a lidi se okolo z chodníku ptali: ‚Kam ho vedete?‘ ‚No, vedeme ho někam, kde ho můžeme odstřelit.‘ Tak jsme sledovali, kam ho vedou, a nakonec našli místo za libeňským kostelem. To jsme se potom dozvěděli, že to byl jeden z těch Němců, který na Ohradě na Žižkově, že tam prováděli masakr na českém obyvatelstvu. A tak ho dovedli tam za ten kostel, tam mu uložili, aby se zul. Tak se zul, dali mu do ruky krumpáč. Musel si vykopat hrob, a když si ten hrob vykopal, tak do něj z několika samopalů vystřelili a on padnul. Hodili ho do jámy, a jestli ho někdo nevykopal, tak tam chudák leží dodnes.“