Alexander Speiser

„Vraceli jsme se pěšky, psi šli vedle nás neustále, a když někdo vystoupil z řady, psi na něj zaútočili. Ale přijelo a zastavilo vedle mě auto, seděl tam Lagerführer, velitel lágru, Obersturmführer Jelinek. České jméno, slovanské. ´Pojď ven.´ Vzal mě do auta, velitel lágru, a vzal mě domů k němu. Měl tři syny. Říká: ´Odedneška…´, ptal se synů: ´Chcete ho?´ -´Ano.´- 'Odedneška budeš čistit a vařit všechno, co moji synové potřebují.´ - 'Takže každé ráno místo, abych šel do práce do BMW, přišel SS, vzal mě do domu Jelinka, kde bydlel a měl rodinu, a já jsem vařil, čistil, všechno. Já jsem si připomenul, byl jsem nejmladší kluk doma, a maminka vždycky, když vařila, mi říkala: ´Pojď sem, podívej se, jak to dělám.´ Říkám: ´Maminko, já nejsem děvče, já jsem kluk.' - ´Ty nikdy nemůžeš vědět, co život požádá.´ Takže já jsem vařil dobré věci a kluci to měli rádi.“

„Tatínek byl měsíc nebo měsíc a půl po operaci a maminka… Seděli jsme spolu všichni tři, maminka, tatínek a já, ostatní bratry vzali už předtím do pracovních lágrů Maďaři, to byla také politika Horthyho, že potřebuje pracovní sílu. Mamika… Tatínek položil ruku na maminčinu ruku, já na to a říká maminka: 'Synku, nevím, co bude zítra, nevím, co bude pozítří, ale kdekoli přijdeme, ty budeš s tatínkem, dej pozor na něj. Ty mi to musíš slíbit.' Já jsem přísahal, slíbil jsem mamince, že budu dávat pozor na tatínka. A slovo u nás, to bylo slovo. Někdo řekl, a musel to udělat. To byla naše výchova.“

„O půlnoci, ve dvě, ve tři, jsem se vzbudil. Slabý, na čtyři jsem začal klesat, a vlezl jsem do takového kýblu, který tam byl, a já jsem tam začal lízat kolem dokola, co tam bylo ještě jídlo, a uprostřed jsem zaspal. Ráno, v pět šest hodin ráno, každé ráno přijede vůz, bere ty kýble a taky mrtvé, společně, položí je na vagón, který tam přijel, a jedou. Neviděli, že já jsem v tom kýbli. Zázrak: auto jede, a ten kýbl spadne na cestě přímo u baráku, kde byl tatínek. Přímo. Já jsem vylezl z kýblu, šofér neviděl, že ten kýbl spadl, šel jsem, a tak jsem se zachránil. Ale ta preciznost, kterou měli Němci, protože několik hodin předtím tam napsali, že tam jich více a tady jeden méně, tak dali ještě jednou, automaticky, a já už jsem tam byl jako více, a tam už to bylo méně, takže s tím jsem se zachránil.“