Klára Křehlíková

„A ráno za tmy jsme museli vstát. Mýt jsme se mohli jenom ve chlívě. Tam tekla voda z kohoutku a tam jsme se měli mýt. A šlo se za tmy na chmelnici, to bylo kus. Nemohli jsme si ani nikde... My měli s sebou z domova potravinové lístky i peníze, ale nemohli jsme si nic koupit, protože když jsme šli, tak bylo ještě tma a zavřeno. Přišli jsme na tu chmelnici a už nás nepustili celý den nikam. Večer jsme šli zase z chmelnice a už zase bylo zavřeno. Takže my jsme tam vyloženě trpěli hlad. Dali nám ráno z odstředěného mlíka nějakou neslazenou meltu, protože cukr nebyl, to bylo na lístky, to nám nedali. V poledne jsme dostali vodu a v tom uvařených pár brambor, tomu říkali bramborová polívka. Bylo to neslané, abychom neměli žízeň. K pití nám tam dali na celý den konev vody s octem a večer nám dali zas trochu toho kafe, které my jsme napřed vylévali, ale pak jsme měli hlad, tak jsme to jakžtakž pili, protože jsme měli vyloženě hlad. Takhle nás tam drželi.“

„Protože tatínek byl hodně známý, všichni ti policajti ho znali, ti patřili k městu. My jsme za ním chodívali taky do kanceláře na městský úřad. Takže tatínek měl hodně známých. Já jsem ráda s tatínkem chodívala na procházky, do města mě brával. Chodívali jsme k těm – to byli Klein a Bergmann, se jmenoval ten obchod. To bylo veliké hračkářství. Tatínek se s nimi dobře znal. Mě tam nechávali u pokladny, já jsem vždycky ráda prodávala. No, tak mě tam nechávali prodávat. A dokonce když stará paní Bergmannová zemřela, tak mě tatínek vzal na ten pohřeb. To byl první židovský pohřeb, který jsem viděla. V Boleslavi, tam je známý židovský hřbitov. Tatínek mě vzal na ten pohřeb té paní Bergmannové. Mě udivilo, že byl tak jednoduchý ten pohřeb. Žádná květina – že tam dávali kamínky, a ne květy. Tak jsem se na to tatínka ptala a on říkal: ‚No počkej, až budeme vycházet, tak uvidíš.‘ Skutečně, když jsme vycházeli, tak tam stál zřízenec s velkým tácem. Lidi tam házeli stokoruny, velké peníze. Měl už celou hromadu. A tatínek říkal: ‚Vidíš, tak místo toho, aby oni dělali nákladný pohřeb, jako jste znali.‘ My bydleli u hřbitova blízko. Ty pohřby byly takové velké a s hudbou. Tak tam to bylo takhle jednoduché, dokonce rakev byla úplně jednoduchá. Byla přes ni přehozená jenom deka. A tu oni sundali a tu rakev té paní Bergmannové... to byla jenom obyčejná [truhla]. Skutečně truhla. A oni takhle přispívali. To, že dávají těm chudým a podporují ty další Židy. To byl poslední pohřeb ještě v první republice.“