Zuzana Petrikova

„No, on v Americe jo, protože von tam učil a vydával knížky. Von je vydával i v angličtině, čili byl známej, ale hlavně z celýho světa mu psali ty jeho bývalí studenti. A von jim vodepisoval strašně rád. Děda znal, co já vím, třináct řečí, von všecko čet v původní řeči. Von čet řecky, italsky, cokoli německy. Já mám několik jeho knížek, do kterých vždycky psal, co tam je špatně. Von do všech knížek něco psal. Ale von pořád čet. Takže myslím, že byl hodně známej i tady. Holt ne tak moc jako v Čechách, ale hlavně ti jeho študenti na něj moc vzpomínali a vobčas vod nich ještě slyšíme, že na něj vzpomínaj. A taky možná je zajímavý, že když děda utíkal z Čech, tak von nechtěl vodejít, ale přišli za ním, že druhý den by šel do vězení. Tak von si vzal jeden malej kufřík a převedli je přes hranice. Přešli pěšky, přes Šumavu a vždycky říkali, jaká to byla hrozná cesta. A babička, která byla v šatičkách a v kramflíkách, přešla přes ty hranice. Zajímavý bylo, že před takovými deseti lety dostal dopis vod jednoho pána, kterej byl syn toho, co je převed přes ty hranice. A von vydával vo tom knížku. Je tam celá jedna kapitola, jak převed babičku a dědu přes ty hranice. Je to moc zajímavý, co tyhle lidi udělali, aby zachránili jiné, protože přece jen jejich život byl taky v nebezpečí. Děda vždycky říkal: ‚No, nechal jsem tam všecko.‘ Protože všecky jeho knihy a celej barák tam vlastně nechal, ale říkal, že byl rád, že hlavně, že měl život, že moh tady bejt s dětma, vnoučatama, a že sice jeden život skončil, ale jinej život začal.“

„Teď bych se soustředila na dědu, tedy: doktor Josef Macek. On byl známej v Čechách na univerzitě, byl i ve vládě a znal se dobře s Masarykem i s Čapkem. Po válce, když musel odejít, tak vodjeli do Pittsburghu a tam učil na univerzitě. Tam se setkávali hodně s Alicí Masarykovou, i jinýma Čechama, a babička o tom napsala vo tých všech jejich známostí. Každý léto na dva měsíce jeli vlakem přes celou Ameriku a byli vždycky u nás. To si pamatuju, to jsou moje první vzpomínky na dědy, protože on vždycky ráno brzy vstával a já jsem za ním přišla a von mně ráno povídal pohádky. To trvalo celý léta. Každý ráno byly tyhle pohádky, a když už jsem byla ve škole, tak jsem si uvědomila, že ty pohádky, co mně říkal, byly celá Illias a Odyssea. Ale to jsem v tý době nevěděla. Já jsem si myslela, že si ty pohádky vymejšlí. Děda teda pořád něco psal, někomu psal. Měl hodně korespondence a každej den chodil dolů dávat na poštu dopis a vždycky jsem s ním chodila. Čili my jsme měli spojení s dědou. A s babičkou zas jsme vždycky zpívaly český písničky. Já si hlavně pamatuju, že když šel dědeček do penze, tak se sem přestěhovali a bydleli nedaleko od nás. Voni každej den chodili dolů k moři a tam seděli a koukali, jak jezdí lodě kolem a vždycky jsem věděla, že vodpoledne tam budou sedět. Často jsem tam za nima šla a vždycky jsem je tam našla. Já mám staršího bratra, kterej se narodil v Praze a potom mám mladší sestru, ta se narodila tady ve Vancouveru. A že byla skoro vo devět let mladší než já, tak jsem se vo ní hodně starala a chodívaly jsme do toho parku, kde babička s dědečkem seděli. Takže vona si hrála na houpačkách a já jsem se bavila s dědou a bábou.“