„Byly to tři dny, kdy člověk zažil něco, co se mu vetklo navždy do paměti a do mysli jako: ‚co kdyby to mělo pokračovat dál.‘ Takže člověk zažil největší strach. Protože my jsme byli pořád vychováváni jako takoví ti naivní, mírumilovní pitomečci, kterých se nic takového nemůže dotknout. A hle, najednou, Československá lidová armáda se do něčeho takového pustila. Od války nebo založení lidové armády.“ - „Připomnělo vám to rok 1968? Mohl jste se vcítit do ruských vojáků, kteří přijeli?“ - „Řekl bych že ne. Ruští vojáci – aspoň si to myslím – byli přesvědčeni, že nás přijeli osvobozovat od kontrarevolucionářů. Kdežto my jsme jeli na Poláky s tím, že jsme mentálně, psychicky byli proto, co se tam dělo. A ostatní vojáci si říkali, že je to otrava. Někteří říkali, proč bychom tam měli jet, a když už tam jedeme, tak já jim to osolím. Takhle někteří uvažovali. Takže rozdíl bych viděl v tom uvědomění. Nebo zblbnutí. My jsme nebyli tak zblbnutí. Ti ruští vojáčci mysleli jinak, ten režim tam pracoval jinak.“
„Ono totiž bylo řečeno, že do Polska se pojede, až rozkáže Moskva. My se tam seřadíme, před tou hranicí a až se nakáže, tak se pojede. A zároveň jsme neměli jet honem rychle rovnou do měst. Měli jsme přijet někam na venkov, obstoupit nějaké město a zastrašit Poláky. Případně, kdyby se proti nám postavila Polská lidová armáda, tak jít proti ní. Jenomže i polští obyvatelé… A já jsem si představil, a to nevyplynulo jen z mých představ, ale i z řečí kluků, co kdyby se proti nám ti civilisté z nějakého města nebo vesnice postavili? Co teď? Jsou to muži, ženy, ani ne vojáci. Tak co uděláme? Projedeme to tam, nebo postříkáme, nebo tam hodíme granát, nebo někoho pro výstrahu na příkaz velitele vytáhneme z řady a zastřelíme, protože pomáhal protisocialistickým živlům? Takže jsem měl dilema, jak bych se k tomu postavil. Je tady rozkaz, je tady ideologický důvod, a zároveň je to proti vašemu přesvědčení. Zároveň jste ale voják. To jsou dilemata… tři věci proti třem věcem. A je to těžké, jak se k tomu postavit. Když odmítnete rozkaz, postaví vás před soud a zavřou vás.“
„Psychicky jsme na tom byl špatně, protože jsem měl pocit, že jedeme fakt do války. Jak to je možné, jak mě to mohlo potkat a jak se zachovám. Začínal jsem mít takový zvláštní pocit, že mi začíná být všechno jedno. Například normálně, když jedete v té koloně, tak před vámi jsou výfuky, ten smrad z transportérů. Jako velitel čety trčíte ve věži a všechno to lapáte a dýcháte, teď mi to bylo jedno. Dřív jsem si zacpával nos před autem. Různé věci. Prostě najednou člověk zlhostejní, mimo jiné proto, že má strach. Zlhostejní k některým svým vlastním útrapám. To základní je, aby se nestalo, že bude třeba někde zraněn, když jede do takového světa. A kam vlastně jede, a na jak dlouho, a co se bude dít. Ale věděli jsme, že jedeme na Pacov.“
„Neujeli jsme daleko, a byla první velká nehoda. Nevím, jestli to bylo před nebo za Hodonicemi, ale byla tam pravotočivá zatáčka v lesním úseku. Hnali nás, měli jsme být kdesi. Měli jsme být v Čáslavi – kolová technika, pásová technika měla být v Pacově. V Pacově byla nachystaná letadla, aby se tanky přesunuly do Polska. Hlavně bylo převedeno velení. Už neveleli čeští velitelé, ale veleli sovětští. Mezitím se nám stalo spoustu úrazů. Největší tragédie se stala, když jsme hnali do Pacova, kde jsme měli být nad ránem. Sněžilo a bylo pod nulou. Jelo se příliš velkou rychlostí. Ti mlaďoši, kluci tankisti nezvládli zatáčku. Když se zatáčelo, tank uklouzl a dostal se na svah a pod ním byl malý rybníček. Celý ten tank se věžičkou převrátil do rybníčku. Začal bublat. Byla to tragédie. Další tankisté zastavili, my jsme zastavili, vyskočili, začalo se šibovat, aby se ten tank vytáhl. Jenomže přijel v gazu velitel pluku a řekl, nechat to tady, jedeme. Navíc ty výfuky šly dovnitř, bláto a voda taky šla do té věžičky. Takže oni se v tom udusili.“
„Dojeli jsme do Čáslavi a tam místní nic nevěděli. Žili v míru, chodili na vycházky a my špinaví, hladoví, zablácení a čekalo se, že asi jedeme do Polska? Říkalo se, že jedeme do Náchoda, nebo Horní Čermné, do Krkonoš, Žacléře… Tak jsme se o tom dohadovali, koukali do map, kam že máme jet, i s našimi veliteli. Strávili jsme tam první noc, mohli jsme se vysprchovat, dát se do pořádku a najíst se normálního jídla, konečně. Druhý den byl nástup a to už tam nebyl ten uřvaný velitel pluku. Tedy byl tam, ale byl takhle malej. Najednou tam chodili, nevím co za šarže, ale měli červené prýmky a mluvili rusky a ti rozhodovali, ti tomu veleli.“
„A najednou odpoledne ostrý poplach a nástup. Měli jsme vyjet se vším, to znamená i s úloženkami. Tedy uloženou technikou, na kterou se nesmělo sáhnout. To mělo být to nejlepší, naolejované, nejlepší tanky, všechno. To bylo ‚U‘ a my jsme měli ‚P‘, tedy provozní techniku. Jenomže když provozní měla nějakou poruchu, tak každý sáhl pro náhradní díl do úloženky. Takže úloženky byly nejhorší. Uložená technika nefungovala dobře. Ale všechno mělo vyjet. Pak jsme zjistili, že vyjede karlovarská divize, sušická divize, celý západní okruh. A že se vyjede hned ten večer.“
Josef Šamánek se narodil jako prvorozený syn 23. března 1956 v Brně do rodiny architekta Josefa Šamánka. Josefův otec byl v roce 1969 z politických důvodů vyhozen z Vysokého učení technického v Brně, kde působil jako pedagog. Ohroženo bylo i přijetí Josefa ml. na gymnázium. Rodina zvažovala emigraci, ale když otec našel uplatnění v oboru v Ostravě, přestěhovali se Šamánkovi v roce 1970 tam. Za studií na gymnáziu v Ostravě jezdil Josef na vykopávky do Znojma a připravoval se na studium archeologie. Z politických důvodů mu ale Filosofická fakulta studium dvakrát zamítla. Po té, co si „udělal dělnický původ“ na tříměsíční brigádě ve Státním statku Bruntál, byl přijat na Vysokou školu zemědělskou v Brně. V srpnu 1980 jako absolvent vysoké školy narukoval na roční vojnu k motostřelcům do Kdyně. V prosinci se povinně účastnil vojenského cvičení Krkonoše plánovaného jako pohotovost kvůli sílícímu hnutí Solidarita v Polsku. Invaze do Polska se nakonec neuskutečnila, vojenské jednotky byly od polských hranic odveleny do domovských útvarů. V 80. a 90. letech žil v Brně. Pracoval ve Výzkumném ústavu pícnin a v České státní pojišťovně jako disponent pojištění plodin a úrody. Během převratných změn v roce 1989 spoluzakládal Občanské fórum v brněnské České státní pojišťovně. V 90. letech působil v České pojišťovně, a.s., jako člen dozorčí rady a také jako personální i obchodní ředitel na regionální úrovni, v pražské centrále pak jako školitel. V letech 2005, 2009 a 2011 sloužil na několikatýdenních misích jako dobrovolník v týlu v Izraelské armádě. Od roku 2004 žije v Praze. Je otcem tří dětí.
