Karel Polanský

„Chtěl jsem se dostat někam na Příkopy přes Staroměstské náměstí. Ale dostal jsem se do Železné ulice a uviděl ji přehrazenou milicionáři. Moc lidí u nich nebylo, spíš byli v pozadí. Říkal jsem si, nic se mi nemůže stát, tak se zeptám, jestli mě pustí dál. On když viděl, že mám trikoloru a černou stužku, hned se ptal, kam jdu, a chtěl ukázat občanku. Já jsem ji neměl, tak jsem vzal zpátečku, ale on byl rychlejší. Chytil mne, byl větší, nějakých 185 centimetrů nebo kolik, takovej statnej chlapík, taťka milicionář. Jednu mně šlehnul a pak předal dál těm jeho ostatním druhům. Potom mne odvedli na městský výbor strany. Na lavičce už tam seděli zadržení, takoví jako já. Teď jsem si uvědomil, že spadla klec. Že už to není demonstrace, ze který bych se vrátil jako v roce 1968, ale že tady už z toho můžou plynout nějaké následky. Tak jsem se zeptal, má to smysl? Možná v tom ve mně byla zbabělost. Já nevím, ale vzal jsem si trikoloru s tím černým, aby nebyly doklady, a hodil jsem to pod lavici. Později, když mne potom policajti vyslýchali, tak jsem jim tvrdil, což byla pravda, že jsem šel do tuzexu koupit tabák. Měl jsem v peněžence dva bony, tehdy to stálo tolik. Později když jsem byl v Ruzyni, mně říkali: ‚To jste nečetl žádný noviny?‘ A já odpovídal, že jsem se o to nezajímal.“

„Později jsem skutečně dostal paragraf 202. Našel jsem si právníka, který se mnou sympatizoval, samozřejmě věděl, o co jde. Soud se konal někdy na jaře. Mezitím v prosinci jsem byl ze Žiliny převelený do Holešova a tam jsem strávil zbytek vojny. Čili někdy v únoru se konalo se mnou to stání. Měl jsem velký štěstí, že jediný svědek, ten milicionář, který mne chytil, se nenašel. On asi věděl, že by to bylo pro něj dost nepříjemný, prostě se nenašel. Já jsem říkal: ‚Proč mne máte soudit? Proč zrovna já? Byla tam řada jiných lidí, já jsem se přeci ničeho nezúčastnil, žádné demonstrace. Jen jsem tam šel okolo.‘ Oni neměli možnost, v padesátých letech by to bylo asi jiný, zprostili mne obžaloby a takhle to dopadlo celý.“