Věra Zárubová

„Se mnou chodila Františka Kreuzmannová a Elna Ganzová a ty po záboru pohraničí, tedy když začal útok na Židy a jejich pronásledování, najednou ze dne na den do školy nepřišly a nikdo nám neřekl důvod. Zkrátka, jako by k nám do třídy nikdy nechodily. Byl to rok 1938–1939. Když jsme spolužačky náhodou potkaly na ulici, tak jednou jedinkrát se mnou mluvila Františka a říkala mi: ‚Se mnou se vůbec nesmíš stýkat, vůbec mě neznáš a zdravit se nebudeme, my už se neznáme.‘ Od té doby, když jsme se měly potkat, přešly na druhou stranu ulice a pokračovaly mimo nás. Měly jsme se několikrát potkat, ale už jsme spolu nikdy nepromluvily, ony chodily se žlutou hvězdou.“

„Celá třída byla totálně nasazená do zbrojního průmyslu v německé firmě na výrobu leteckých součástek. Práce byla na tři směny, ráno od šesti do dvou, odpoledne od dvou do deseti, večer od deseti do šesti. Ke konci šichty nám součástky počítali. Měli jsme je na stolku vystavené, kolik jsme jich udělali. Dělali jsme to tak, že jsme součástky potichu přesouvali ze stolu na stůl, takže úkol jsme splnili, ale ve skutečnosti jsme nevyrobili ani polovinu plánu. Chlapci s sebou nosili harmoniku a po osmé hodině se v dílně tancovalo a bylo docela veselo. Ale to bylo až bezprostředně ke konci války, kdy němečtí mistři věděli, že je válka prohraná, a chovali se k nám velice pěkně. Snažili se dělat si alibi, že k nám byli vždycky velice milí.“