Helena Stránská

„Ruska Marija a Vasil byli z Krymu, takže vlastně Ukrajinka asi, a já, a pak tam byl jeden italskej zajatec: ten měl šarži, ale strhlou, ale měl ty šaty, víte, hezkej Taliján takovej to byl, černej, krásnej. No, a pět nás bylo u toho stroje. No, ale od šesti do šesti, to jste se tak unavila! Ale v poledne – to jsme chodili na oběd. Jenže já jsem si řekla, když jsem tam přijela: Nebudu jíst a za čtrnáct dní umřu. Takovou jsem měla myšlenku, víte. Protože já jsem byla strašně na jídlo, víte, vybíravá, maminka se mnou strašně zkusila, u jídla… Ale když jste tam čtrnáct dní, tak vám vyhládne tak, že nekoukáte zprava nebo zleva, jestli to je k jídlu nebo ne, a berete to z kraje.“

„Čistota byla, ale museli to nějak větrat, jinak bysme se zadusily, ale hodně děvčat se tam rozstonalo. Na pokoji se mnou ležela nějaká Anička z Mladý Vožice a dostala po těle boláky. A teď já jsem je dostala taky, ale ta Anička (později – pozn. ed.) zemřela. A tak jsme marodily, byly jsme na pokoji a ona takhle jeden den mi povídá: Maminka mi poslala balíček, a v něm bylo v lahvi mlíko, takový kyselý, jako smetana. A ona říká, jestli bych jí nedala napít, tak jsem jí dala napít a ona zemřela hned nato.“