Miroslav Seidl

„Víte, já už mám pravnoučata a lituju, že nemůžou prožít takový dětství, jaký jsem prožíval já. Sice to dětství pro někoho může vypadat všelijak, protože já jsem chodil tři kilometry do Slanýho do školy, každej den, v zimě, v létě. Přišel jsem ze školy, no, a taška šla do kouta a my jsme měli zábavu, to byla taková vesnická parta naší generace. Spolu jsme pásli husy, spolu jsme plavili koně, spolu jsme hrávali fotbal. Přesně podle Menšíka, kterej v jedný povídce říká, že všechno v okruhu 20 kilometrů, co rostlo, bylo jejich. To samý my. Cestou ze školy jsme věděli, kde je tuřín, kde jsou hrušky, kde jsou švestky. Prostě všechno. Kolikrát jsme přišli ze školy špinaví jako kominíci, protože cestou jsme si udělali oheň, vykopali brambory, opekli, snědli… To vy neznáte, ani dnešní generace to nezná. Šplhání po stromech, po skalách, to bylo naše.“

„No, a třetí záliba, to byl les a hory. Prakticky když jsem to všechno skončil, tak jsem se usadil pod Klínovcem v tý obci Kovářská, no, a tam jsem byl denně v lese. Do lesa jsem to měl sto metrů a můžu vám říct, že není nic lepšího. Představte si, že sedíte v lese, svačíte a teď vám na ruce přistane sýkorka a ďobe vám z ruky. To se vám tady nestane. Nebo na vás kouká jezevec. Pak mě taky lákali, že bych moh bejt ten lidovej myslivec, no, ale to jsem odmítnul, protože když se podíváte jelenovi nebo lani do očí, tak já nevím, kdo má chuť vraždit, já teda určitě ne.“