„Babičku z jejího domu vystěhovali, dali jí nějaký malý byt a v roce 1942 dostala rozkaz nastoupit do transportu i s mojí maminkou. Maminka ale nenastoupila. Otec rozhodl, že ji schová. Byl zaměstnán v továrně na výrobu zápalek v Žilině. Ředitelem byl takzvaně hospodářsky důležitý Žid, velmi slušný člověk, který dovolil, aby otec schoval maminku ve sklepě továrny. Znamenalo to, že přes den nemohla maminka vycházet, protože dělníci nesměli vědět o její přítomnosti. Neměla nic, ani potravinové lístky, protože neexistovala, otec se s ní musel dělit. Trvalo to dva roky a je neuvěřitelné, že to mohla vydržet. Otec také. V té době ji uvedl do jiného stavu a celé těhotenství se mnou byla ve sklepě. Vycházela jen v noci, žádné slunce, světlo a miminko se nějak drželo…“
„Jazzová sekce byla česká záležitost. Na slovenský festival přivezla materiály o umění, nejen o hudbě, které přivezli ze Západu. Ty materiály tam rozložili a nikdo z StB si toho ani nevšiml. Kluci říkali, že tohle kdyby vybalili v Praze, tak jsou okamžitě zavření. Na Slovensku to bylo jiné. Pro StB jsme nebyli standardní případ – naše kategorie. Tam se StB zaměřovala hlavně na opoziční církev. Charta 77 byla česká záležitost. Na Slovensku tyto věci byly minimální a soustředili se na církev.“
„Co byl problém: V roce 1969 prezident Husák se rozhodl, že hranice nebudou žádné korzo, a hranice zavřel. Můj manžel se ale nezajímal o politiku a kdo je prezident. On chtěl prostě žít. Chtěl být volný. Chtěl si užívat života. Takže si nevšiml nějaké maličkosti, že nějaký Husák mu nařizuje, že se má vrátit do Československa do termínu. Takže se do termínu nevrátil. Já jsem ho kontaktovala, aby se vrátil, než hranice zavřou, jinak že bude problém. A taky byl problém. Po návratu mu sebrali pas a byl evidován jako navrátilec z emigrace a dostal se pod dozor StB. Udělali nám taky domovní prohlídku a to byla už velmi nepříjemná záležitost.“
Naďa Köhlerová, za svobodna Šaradinová, se narodila 2. září 1944 v Žilině. Její maminka Věra, rozená Glaserová, byla dcera židovského ředitele textilní továrny, otec Štefan Šaradin pocházel z nejchudších poměrů. V roce 1942 měla být Nadina maminka deportována do koncentračního tábora, ale její manžel ji nechal ukrýt ve sklepě žilinské továrny, kde v utajení přežívala dva roky. Mezitím však otěhotněla a hrozilo, že jakmile se dítě narodí, dojde k prozrazení. Naďa se nakonec narodila za dramatických okolností krátce po vypuknutí SNP. Vystudovala farmacii, provdala se za bohémského fotografa a muzikologa Ivana Köhlera a v roce 1966 se spolu odstěhovali do České Lípy. Roku 1969 odjeli na několikaměsíční návštěvu do Mnichova, ale Ivan Köhler ignoroval vládní výzvy, aby se občané zdržující se v zahraničí vrátili nejpozději do 9. října 1969, kdy budou československé hranice uzavřeny. Po jeho opozdilém návratu se Köhlerovi dostali pod státní dohled. V roce 1970 se vrátili na Slovensko a usadili se v Rajci, kde jim StB zasahovala i do manželského soužití. Naďa měla přesvědčit manžela ke spolupráci s StB výměnou za pas a cesty do zahraničí, nebo se s ním rozvést, protože se řádně nestaral o rodinu. Naďa však svého manžela, který fotografoval, pořádal jazzové festivaly v Žilině a spolupracoval s českou Jazzovou sekcí, podporovala a kryla až do konce totalitního režimu.
