„Pamatuji si, jak šel průvod. To byl ale ten odpolední, komunistický. Dopolední si nepamatuji. Vylezl jsem si na okno. Teďko koukám, rudé prapory, a říkám: ‚Mami, tady je průvod.‘ Před divadlem byl takový billboard. Koukali jsme přímo na divadlo. Teďka z toho průvodu vyběhli nějací lidi a porazili ten billboard. V tu chvíli mě maminka stáhla a šel jsem na druhou stranu toho bytu, jak je napříč traktem. Tam jsem to nesměl opustit.“
„Jdu a nikde nikdo. Bylo tak půl sedmé. Na mostě v Sušici najednou ke mně přijde nějaký chlap a začne mi nadávat: ‚To jste k něčemu?! Jak to, že nebojujete?!‘ Jsem si říkal, že je teda opilý. Šel jsem dál na divizi, ale tam už ve dveřích to bylo jasný. V poledne už byla na divizi popelnice, do které důstojníci házeli stranické legitimace. Byl to binec. Opravdu velký. V podstatě od toho 21. srpna jsem nevyšel z divize. Byl jsem jenom na divizi. Upřímně řečeno, oni nevěděli, co s námi. Kolem divize byly tanky. Kolem dokola. Nikoho z ní nepouštěli ven. Takže to byl zbytek mojí vojny. Šíleně jsem se… to bylo hrozný, to byla nuda.“
„Je to jedna z prvních vzpomínek, co mám. Doma jsem si stavěl město a najednou přišli pánové v černých kabátech. Šli za rodiči. Jako dítě jsem cítil napětí. Oni když přišli, tak nevěděli, jak okolo toho mého města projít. Už jsem měl strach, že mi do něj dupnou. Našli ale potom náměstí. Přešli to a šli do dalšího pokoje, kde se s nimi rodiče zavřeli. Od té doby jsem věděl, že něco není úplně v pořádku.“
Jan Soukup se narodil 6. prosince 1946 v Plzni. V dětství si rád stavěl, a tak již odmala chtěl být architektem. Jenže otec byl živnostník. Rodina tudíž po únoru 1948 přišla nejenom o podnik, ale také o světlé vyhlídky na budoucnost. Třídní původ tak zprvu sehrál velkou roli v jeho životě. Původně měl být zedníkem nebo kominíkem, jenže uvolnění šedesátých let mu umožnilo studium střední průmyslové školy. Na vysokou školu se ale již nedostal. Nastoupil tak základní vojenskou službu v Sušici, kde se v létě 1968 stal svědkem okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Poté se vrátil do Plzně a nastoupil do podniku Stavoprojekt. V prvních letech začínající normalizace mu bylo konečně umožněno vystudovat vysokou školu. Již v té době se velmi zajímal o historické stavby, ovšem tehdy téměř neexistovala památková péče. Přesto se mu postupně podařilo dostat k prvním rekonstrukcím historických budov v Plzni. Po změně režimu se již naplno věnoval památkové péči ze svého ateliéru v rodném městě. Odtud pracoval na nespočtu projektů. Stal se tak jedním z nejvyhledávanějších odborníků na rekonstrukce historických památek. V roce 2022 se Jan Soukup stále věnuje památkové péči ze svého ateliéru, který sídlí v budově, kde otec do roku 1952 vlastnil rodinný podnik.
