Irena Vyslyšelová

* 1933

  • „Já jsem si vybrala dobře, protože pro volejbal jsem měla buňky. Dvě z Olomouce jsme byly vybrané do národního mužstva. Například z mistrovství v Paříži mám ještě francouzský článek, ve kterém se píše, že Špelinová a Vyslyšelová byly nejlepší v českém družstvu.“

  • „Vytvořili jsme si tak s manželem dobrou pozici, protože on byl taky sportovec. My jsme vyšli ven a kolem nás hned kupa dětí. Ať to bylo v zimě, nebo v létě. Věčně se pořádaly nějaký lyžařský závody v zimě, běhy v létě. Sami dva jsme tam vybudovali hřiště, zařídila jsem, že vybavili tělocvičnu. Prostě jsem si říkala, že mám-li tady učit, tak nemůžu učit v tělocvičně, kde je jedna koza a jedna žíněnka.“

  • „Jenže přišel rok 1968. Celej národ se cítil hrozně porobenej tím vpádem Rusáků. My jsme organizovali kdejaké shromáždění, lípu svobody jsme vysadili před školou. V Prostějově tenkrát Rusáci zastřelili několik žen. V Olomouci to bylo taky velmi vypjaté, protože zde byla posádka. My jsme je odmítali přijmout, ruští vojáci k nám chodili na besedy. Já jsem se tenkrát zapsala jako antikomunistka a antisovětský živel a na základě toho jsem dostala důtku za své antisovětské a oportunistické názory. Pozvali si mě na okresní národní výbor. Tam byla nějaká inspektorka Kvasnicová. Ani mně neřekla: ‚Sedněte si.‘ Ona na mě křičela jak na malou holku: ‚Vy jste zradila naše ideály! Vy nemáte právo vůbec učit. Já vám navrhuji, abyste odešla z kantorského řemesla.‘ Já jsem z toho byla velmi špatná.“

  • „V neděli ráno jsme šli do Husova sboru na mši. [...] Téměř na konci mše je takové místo, kdy se říká: ‚Hospodine, pomiluj ny‘ a třikrát se tlučete do prsou a to my už jsme s tatínkem pomalu couvali k východu, protože v tu dobu začínala vedle na hřišti házená. Po házené jsme přišli za maminkou na oběd a v jednu hodinu na Andrově stadionu začali už žáci hrát fotbal, tak tatínek tam se mnou šel. Mě to všechno zajímalo. Já tam vydržela sedět. Na tribuně jsem měla svoje místečko. Následoval dorost, pak přišla první rezerva a nakonec teprve jako čtvrtý zápas přišla liga. Já jsem znala všechny hráče, ještě dnes vám je mohu vyjmenovat. Mě to strašně bavilo.“

  • „Oni tenkrát přišli z noci na den a byli tu! Tady byla posádka a celá Olomouc byla plná Rusů. My jsme to dětem naplno říkali. Jednou mě potkala dnes už dospělá žena a povídala: ‚Paní učitelko, já si vzpomínám, jak jste nám řekla: ‚Holky, pamatujte si, že kdo přijde v noci, je okupant, a kdo střílí do matek a dětí jako v Prostějově, je vrah!‘ A prý jsem jim ještě říkala, že jim to radši říkám teď, že za nějaký čas už bych to říct asi nemohla.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Olomouc, 08.08.2013

    (audio)
    délka: 01:08:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kdo přijde v noci, je okupant, a kdo střílí do matek a dětí, je vrah

vyslyselova orez.jpg (historic)
Irena Vyslyšelová

Irena Vyslyšelová, rozená Dudíková, se narodila roku 1933 v Olomouci. Velký vliv na ni měl její otec, fanoušek a činovník olomouckého sportovního klubu. Dceru vedl od raného věku ke sportu, který se stal jejím celoživotním koníčkem. Od čtvrté třídy základní školy hrála házenou, později volejbal za druholigový klub Slavia Olomouc. V letech 1952-55 studovala na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci obor čeština a tělocvik. Volejbalu se aktivně věnovala i na vysoké škole. Jako akademická reprezentantka ČSR získala roku 1957 stříbrnou medaili na Světových akademických hrách v Paříži. S vrcholovým sportem na přání svého manžela skončila velmi brzy, dodnes však hraje tenis. Od roku 1955 až do odchodu na odpočinek v roce 1983 učila na několika základních školách. Zásadním zlomem pro ni byl rok 1968. Společně s kolegy uspořádali shromáždění na protest proti srpnové okupaci a o tehdejší situaci diskutovala i se svými žáky. Při prověrkách v roce 1970 se jí pak dostalo velmi záporného hodnocení. Následně byla zbavena funkce ředitelky i funkce okresního metodika pro pracovní výchovu. O rok později dostala spolu s dalšími jedenácti učiteli z téže školy důtku za politicky nesprávné postoje a názory zastávané v letech 1968-69. V roce 1974 zažádala o místo metodičky pro výchovu učňů v podniku Pozemní stavby Olomouc. Její původně kladné hodnocení na okresním národním výboru přepracovali a nový, negativní posudek jí přestup prakticky znemožnil. Mohla sice dál učit, ale byla přemísťována z jedné školy do druhé a byl jí odpírán profesní postup. Nakonec se učitelské profese vzdala a v roce 1983 začala pracovat jako vychovatelka na internátu školy v Praze-Modřanech. Na začátku 90. let neúspěšně žádala o rehabilitaci.