Jaromír Piskoř

„Já své působení v politice nehodnotím negativně, ale mohl jsem si to ušetřit. Moji spolužáci začali v roce devadesát podnikat a dnes jsou vysmátí. Jeden má farmu se sedmi sty hektary, druhý nevím co, třetí taky… Všichni jsme začínali od začátku, oni mě plácali po ramenou a říkali: ‚Ty dělej demokracii a my jdeme koupit trafiku. Je tam v privatizaci docela dobrá trafika, tak ji jdeme koupit.‘ Pak těch trafik měli dvacet, prodali je a koupili něco jiného. Dnes prodali leasingovou společnost za sedmdesát milionů… Kamarádi z Opavy přijížděli do Prahy, dali jsme kafe a oni shovívavě poslouchali, jak jsem nadšený. Tvořil jsem demokracii a měl jsem o tom keců plnou hlavu. ‚Jasně. Dělej demokracii, my jdeme dělat něco rozumnějšího,‘ smáli se. ‚Ty ses totiž v té Praze trochu pomátl, synku z Opavy. Kecáš nesmysly. Tak si dej s námi tři piva a vrať se zpátky na zem.‘“

„Někdy ve druhé polovině svého mandátu ve Federálním shromáždění jsem si uvědomil, že tohle není moje role. Hádali jsme se tam o pomlčku v názvu Československa, vylezl jsem ven, tam stál kordon starých ženských a plivaly po mně. Protože jsem schválil pomlčku. Byl to vnitřní boj, velmi nepříjemný. Říkal jsem si, jestli mám tohle zapotřebí, ale neuměl jsem to nijak ovlivnit. Sedmdesátý sedmý kompromis se Slováky… Ten pocit z práce federálního poslance byl hrozný. Takhle to mohu klidně říct, a také proto jsem tehdy v dalších volbách skončil až někde na čtrnáctém místě kandidátky. Do federálu, který se stejně potom do půl roku rozpadl.“

„Zaměstnanců Státní bezpečnosti bylo v Opavě sedmdesát dva a chartistů pět. Vím to přesně, protože chartista Zdeněk Pika je po revoluci vyhazoval od policie. Byl předsedou okresní občanské komise, a když je přišel vyhodit, byli už někteří u dopraváků. Utekli od estébáků hned, jak se to zlomilo, ale Pika je stejně všechny vyhodil. Pracoval předtím jako kotelník a byl tvrdej.“