Josef Bannert

„Jako děcka těch německých rodičů jsme malinko ve škole trpěli. Neříkám moc, ale trošku. Po válce se sem nastěhovali rumunští Slováci, Řekové, nevím kdo ještě. Cikáni a tak dál. A ta (nálada) proti Němcům už byla i mezi těmi dětmi. Ty jsi Němec. Ty jsi fašista, říkaly a bylo to dost nepříjemné.“

„Já jsem toho jednadvacátého neměl službu. Byl jsem na rotě. Ráno byla ještě tma, když nás vzbudil strašný hukot letadel. A protože ti Rusové to tam z toho cvičení všechno dobře znali, tak přistálo letadlo s navigátory a obsadili okamžitě navigační věže. Pak už přistávala jedna andula za druhou a z nich vyjížděly tanky, se světly ještě zabalenými ve voskovém papíře. Takové tanky jsme ještě neviděli. Byly to šedesátdvojky a my jsme měli maximálně pětapadesátky.“

„Na každou úkolovou práci byla norma. Například osádka, v šesti lidech, musel na hlavu a směnu vyrazit třeba půl metru chodby. Vždy na konci měsíce přišli měřiči, změřili to a sečetli. A podle toho jsme byli placení. Rekord se konal tak, že se vrtalo na delší vrtné tyče a snažili jsme se udělat podstatně víc, než stanovila norma. Aby to byl rekord, muselo se udělat minimálně o třicet procent více. Bylo to vždy k nějakému komunistickému výročí. Rekordy se dělaly třeba na počest Velké říjnové socialistické revoluce nebo nějakého vítězství a podobně.“