Jiří Fisher

„Ta doba byla velmi, velmi špatná. Po škole jsem dostal angažmá, mi bylo nabídnuto angažmá do Divadla Petra Bezruče v Ostravě. To bylo po éře, kdy členové nového Činoherního klubu s Honzou Kačerem, Hrzán, Nina Divíšková odešli z ostravského Divadla Petra Bezruče do Prahy, založili Činoherák a teď se tam vytvářelo nové prostředí. A ročník nad námi, který tam byl, z JAMU, se tam dostal, bylo tam spoustu mých známých, bylo mi nabídnuto angažmá, tak jsem se dostal do Divadla Petra Bezruče. A pozor, dobré rozhodnutí, bezvadné rozhodnutí. Ale mluvíme o roce 1970, kdy po okupaci, kdy po okupaci začaly politické prověrky. Nejdříve šli straníci, ty prověřili, a pak my, nestraníci. No a jedna ze základních otázek byla: ‚Jaký je váš vztah ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa?‘ A tehdy, samozřejmě, protože jsem byl mladý a drzý, tak – to je přímý citát – jsem řek: ‚No podívejte se. Jaký je můj vztah k tomu? Je to moje soukromá záležitost, v prvé řadě, a kdybych věděl a chtěl se jít vyzpovídat, tak vím, kam mám jít.‘ Takhle doslova. No to byla mela. Tak tam seděli straníci různí a někteří členové divadla. No ale tehdy dostali příkaz, to jsem se dozvěděl samozřejmě později, z krajského výboru strany, nikoho nevyhodit po prověrkách. Takových blbečků, jako jsem byl já... Ale čekat na první kázeňský přestupek v divadle. Což já jsem jim nabídl okamžitě, neboť tehdejší ředitel divadla Saša Lichý napsal velice tendenční hru, již v padesátých letech, jmenovalo se to Černá ruka. No blbost neuvěřitelná. O pionýrech. A po těch prověrkách mě obsadil do jedné z hlavních rolí, pionýra nějakého. No to prostě nešlo. To jako jsem si říkal, to jako... to ne. Si dělaj ze mě legraci, to já nemůžu hrát. V roce 1970, po okupaci Ruska a Varšavské smlouvy, po tom všem, já přece nemohu hrát pionýra. A pozor, zase zdůrazňuji, rozhodnutí. A tak jsem se rozhod, že to prostě hrát nebudu. Šel jsem za ním a řekl jsem mu: ‚Pane Lichý, nezlobte se, ale v tom já nebudu hrát.‘ On říkal: ‚Jó, budeš.‘ Já jsem říkal: ‚No ne, nebudu v tom hrát.‘ On říkal: ‚Ale budeš a zítra je první čtená zkouška, tak tě tam čekám.‘ A já jsem nepřišel na tu čtenou. Tak oni pro mě poslali kurýra. Já jsem říkal: ‚Ne, ne, ne, já tam nejdu, já to prostě nebudu říkat.‘ – ‚Ale chápeš, že ty důsledky mohou být...‘ Já jsem říkal: ‚Ano, chápu to. Ale já se nemohu sám potom podívat na sebe do zrcadla, po tom všem, a říct, no tak dobře, no tak jako jó, no tak dobře, zahraju vám tady jako nějakýho pionýra nebo něco budeme dělat. Ne!“

„No a pak nastalo takové období, celkem nemastné neslané, a pak přišel do Brna můj takovej další, takový jako idol, herec a režisér Jan Kačer, který tam přinesl hru Tam, kde má hnízdo kukačka. Slavná verze ještě slavnějšího filmu pana Miloše Formana One Flew Over the Cuckooʼs Nest. Tak jsme to začali zkoušet, nádherná práce, z úplně jiného zdroje než třeba pan režisér Krejčík. Honza vlastně vychází z tradice, si myslím, z tradice Alfréda Radoka, pana Schorma, takové to laskavé, kdy vlastně hercům nabízí nepřímo něco a uměle, ale velice šikovně manipuluje s hercem. Takže herec má pocit, že to vymyslel on, ale byl tam vlastně nádherně, bezbolestně postrčen režií pana Honzy Kačera. No tak jsme to nazkoušeli a asi na první nebo druhou kostýmní generálku přišla obrovská komise, cenzura, no a ti se na to podívali a řekli nám: ‚No to ne, to se nedá pustit. Tady pan režisér Kačer se uchýlil od režijního záměru a vlastně ta protisocialistická jakási vlna je v tom naprosto cítit.‘ No prostě to zakázali. A pozor, a zase teď docházíme k dalšímu mostu, a to je rozhodnutí. Co teď s tím dál? Tak přijedou nějací soudruzi, znehodnotí skoro dvouapůlměsíční práci, vyhoděj to, řeknou si, ale to né, to se nedá pustit, to je protisocialistická blbost. No většinou vlastně kolegové se teda jako shrbili a řekli dobře, tak to teda nebudeme hrát. No a tak jsem si říkal, měli jsme malýho kluka doma, ani né ročního, ani ne. Já jsem říkal, no né, to není možný, to se takhle nedá, přece jenom. Tak jsem napsal tehdy dopis, otevřený dopis, někdejšímu ministru kultury Klusákovi. Jako že, co to je? Jak se tady hospodaří, jak je to možný, že na základě, že někdo přijde a prostě řekne, že to není vono, byť to bylo schváleno, bylo dáno řádně. A tak dále.“ – „Přišla odpověď?“ – „Nepřišla nikdy žádná odpověď, ale přišel tehdejší šéf činohry, jak von se jmenoval? Kristova noho. No přišel šéf někdejší a řekl: ‚Heleďte, mám pro vás novou hru. Místo těch Kukaček budeme...‘ Oldřich Vykypěl se jmenoval, už vím, to byl herec taky, který mimochodem tam hrál toho indiána, v té inscenaci, kterej vytrhne ten water fountain a vyrazí to a uteče pryč z toho blázince. Tak přišel a říkal: ‚Mám pro vás výbornou hru, výbornou hru za ty Kukačky, jmenuje se to Paganini a Frištenský, a pak se tak na nás podíval a říkal: ‚Kluci, neblbněte, vždyť je to taky z blázince.‘“