„Když jsem ukončila ten pracovní poměr v tý kosmetický laboratoři, tak jsme s tou kamarádkou chodily – my jsme se už jinam nedostaly – do soukromý obchodní školy. A když jsem z ní vyšla, tak mi ten poručník slíbil, že tatínek byl zaměstnaný na dráze, tak že bych tam mohla někde dělat. Ale to už bylo německý velení, takže on musel jít za tim hlavním. No, a ten mu řekl, že je mi málo let, že je mi šestnáct let, že můžu jedině dělat průvodčí na vlaku, ale to je od osmnácti let a ty dva roky, že abych šla uklízet vagony na dráze. No, a já jsem to teda zkusila. Dali mi pracovní knížku, já to zkusila. No, nešlo to, protože on byl nástup ve dvě hodiny v noci. A teď si představte, že mně bylo těch patnáct a já spala jako pařez. Já jsem si dávala budíka na talíř a já nevim kam. Dvakrát jsem tam došla a potřetí jsem zaspala. A tak jsem to vzdala a řekla jsem, že tam nepůjdu. Na toho poručníka jsem se zlobila, že mně takhle zavařil. Šla jsem na pracák, ale oni řekli: ‚Vy máte pracovní knížku jako dělnice a jinam vás nedáme.‘ Posílali mě do Vysočan do těch továren, to jsem zase já nechtěla. Tak jsem si našla potom místo v advokátní kanceláři. Tam jsem byla moc spokojená. Sice ten vedoucí, ten majitel tý kanceláře byl zavřenej. On byl nějak u těch fašistů, a přesto je nějak Němci zavírali. Ta paní to vedla, ale potom už to finančně nemohla utáhnout. Takže jsem tam byla asi rok a po roce kancelář zavřeli. Dokonce i ten novej člověk, kterej si tu kancelář chtěl pronajmout, říkal, že mě veme. Ale když viděl, že já to nemám potvrzený v tý knížce pracovní, protože to odmítli na tom pracáku mně tam napsat, že jedině jako dělnice můžu pracovat. Tak odmítnul, že mě teda neveme. Takže jsem zůstala doma. Byla jsem doma, asi tak tři čtvrtě roku jsem nechodila nikam. A to mi bylo pak těch osmnáct. A to přišli pro mě z pracáku. No, to víte, že jsem měla nahnáno. Oni mi tam zavolali, já přišla do tý místnosti a on tam byl ohromnej obraz Hitlera. No, a taky tam byli v uniformách ty úředníci.“
