Arnošt Obst

„To byl taky důvod, proč když mně táta tenkrát v osmašedesátým řek, jestli chci, že můžu přijít jako do Německa, že mně pomůže. My už jsme měli Renatku, Lenku jsme čekali a manželka řekla, že odsaď nepůjde, protože tady má maminku, takže jako zůstaneme tady. No ale jinak bysme asi odjeli. Nelituju toho, že jsme nejeli, i když jsme prožívali i období, kdy nám nebylo nejlíp.“

„V Olivětíně bývala plochá dráha, hrávali jsme tam fotbal, chodili jsme na mák na pole, chodili jsme ťukat, tam bydlely v baráčku dvě starý babky a my jsme je chodili strašit. Já jsem pak za to dostal přes držku od tatínka. To je v pořádku, dneska bych to udělal taky. Kamarádili jsme celej Olivětín. Tam se chodilo večer na lavičky a zpívali jsme. A to zpívali třeba i ti o pět roků starší, s náma si sedli, hráli hry. Chodili jsme na rybník, když se ledovalo, tak jsme si vzali sáňky a zapřáhli se za saně, který vezly led. To tam krájeli jako na tom rybníku před pivovarem. To odsekávali, dávali a pak to vozili do kopečka a tam byly takový kapsle a do toho to sekali tam na tý plošině, házeli to do kapslí a pouštěli to do sklepů. A to vlastně používali potom k chlazení až zas do příští zimy.“