Rodolfo González González

„To bylo na Ministerstvu vnitra. Vojenskou službu jsem absolvoval v letech 1975 až 1978, tři roky. Vojenská služba je pro mladé lidi povinná. A mě vybrali pro Ministerstvo vnitra kvůli mé údajné schopnosti, aktivitě a všem těm věcem, které o mně tehdy tvrdili. Z 6 000 lidí vybrali 30. A mezi těmi třiceti jsem byl i já. Když jsem poznal ostatní členy skupiny, zjistil jsem, že jsou to děti vládních představitelů, lidé, kteří byli režimem plně schváleni a prověřeni. To mi umožnilo přístup k důvěrným informacím. Byl jsem přímo spojený… Dokonce i v rámci těchto 30 lidí jsme všichni byli součástí takzvaného Ředitelství osobní bezpečnosti. To jsou lidé, které režim využívá k ochraně svých vůdců, počínaje Fidelem Castrem, který už zemřel. A právě tam jsem mohl vidět rozdíl… Tato zkušenost během vojenské služby mi umožnila získat přístup k pravdě o tom, co se v letech 1975–1978 skutečně dělo na Kubě. Mohl jsem porovnat realitu s tím, co se říkalo navenek, co se říkalo uvnitř Kuby, a získat tak jasnější představu o své situaci, o situaci mé rodiny, kubánského lidu a těch vůdců, kteří se dostali k moci násilím a silou, aniž by je kdy lid zvolil.“

„Moji rodiče mě vychovávali ve čtvrti Havana del Este. V těch letech jsem chodil na základní školu José María Reposo, kde jsem začal… mluvíme o šedesátých letech… začal jsem jako pionýr v kubánské společnosti. Dali mi šátek, stejně jako všem dětem, a každé ráno jsme při nástupu skandovali: ‚Pionýři za komunismus, budeme jako Che.‘ A přitom jsme ani nevěděli, kdo Che byl. A přesto se tato fráze v roce 2018 stále dětem na Kubě opakuje.“

„Plánoval jsem s přítelem opustit Kubu na voru. Jako jeden z mnoha vorařů (balseros). I já jsem byl vorař. A patřil jsem dokonce k prvním vorařům. Tajně jsme se připravovali… Byli jsme tři – dva moji přátelé a já. Jeden z nich byl můj kmotr. Jedné noci v březnu 1987 jsme se vydali na moře. Už jsme byli u floridských ostrovů [Cayos de Florida], když přišla silná bouře a zachytila nás ruská nákladní loď. Nikdy jsem s tím nesouhlasil… Proto je pravdivá ta věta, že na moři nemůže být demokracie, že musí být kapitán. Říkal jsem jim, ať nepřijímáme pomoc, ať na tu loď nenastupujeme. Ale nakonec jsme se všichni tři rozhodli přistoupit na jejich nabídku – jen kvůli vlajce, protože jsme věděli, že jde o Rusy. Kapitán ruské lodi… Snažili jsme se s ním komunikovat naší chabou angličtinou a španělsky. Tvrdili jsme, že jsme z Floridy, a měli jsme americkou vlajku. Snažili jsme se je oklamat, aby nás nevrátili na Kubu. Ale přesně to nakonec udělali.“

„Já jsem byl v hledáčku neustále. Bez ustání mě někdo pronásledoval a hlídal. Ať už jsem byl kdekoliv nebo šel kamkoliv. Ale pokud jsem měl někde jet výtahem, vystoupil jsem v patře, kde to oni nečekali a tak... prostě jsem se pohyboval tak, abych se jich zbavil a setřásl tyto své pronásledovatele. V té době ještě pronásledování nebylo na takové úrovni. Mluvím tu o době, kdy něco takového bylo možné. Dnes je to velmi složité. Oni teď mohou využívat technologie, které jsou tak pokročilé, že je velmi obtížné jim utéct. Člověk je obklíčený ze všech stran. V té době jsem musel jednat... řekněme ne inteligentně, ale určitým způsobem vychytrale. Musel jsem být opravdu velmi vychytralý, abych si zachoval možnost hovořit o zločinech a plnit svoji práci ve Výboru pro lidská práva. Jedna z věcí, která jim velmi vadila, bylo následující. Když mě jeden strážník vedl na výslech, řekl mi: ‚Máme plnou místnost svědectví, které jsi podal‘. Plnou nahrávek a novin, s mými svědectvími, které nashromáždili, ‚všechnu tu špínu, co jsi řekl‘. Jinými slovy, byly velmi znepokojeni množstvím výpovědí, které jsem dokázal zveřejnit o porušování lidských práv na Kubě. To mi tehdy udělalo tak obrovskou radost, že v cele jsem prožil úplnou duchovní slavnost.“

„Na Kubě je to tak, že vždycky existuje nějaký způsob jak vyklouznout a vyhnout se té maximální možné represi, aby to člověk přežil. Takže, podle mě je chyba... a jiní budou možná říkat, že jseš zbabělec... nebo cokoliv jiného, ale postavit se přímo čelem režimu, který tě může rozdrtit jediným pohybem... tak když jsi si toho vědom, že to v tu chvíli udělají... nebo jak bych to řekl... Tak například, když já budu chtít vynést na světlo nějaké porušení lidských práv, ke kterému dochází na Kubě, a abych tak mohl učinit, musím tomu strážníkovi vedle slíbit, že to nikde neřeknu. Řeknu mu, že ne, že to nikde nepovím, a on mě nechá jít. Pak to vypovím. Proč? Protože jestli jim budeš tvrdit, že budeš mluvit, tak ti to nikdy nedovolí, nenechají tě. Takže z praktického hlediska je prostě nutné jednat tímto způsobem.“

„Do jídla ti dávali... nebo prostě jakoukoliv formou ti podávali substance, které ti ubližovaly. Taky tam šlo o psychický nátlak. Když jsi se sprchoval, když jsi spal, najednou tě odtáhli na výslech. Využívali také různé způsoby a mechanismy, kterými docílili, že člověk nemohl spát. Dávali před nás taková floreskující bílá světla, velmi ostrá, 24 hodin denně to svítilo. Když jsi se k tomu světlu otočil zády, aby bylo možné se vyspat, budili tě. Říkali, že nemůžeme spát v této pozice, že je třeba se otočit. Takže na tebe svítilo přímé světlo 24 hodin denně. Člověk dokázal spát tak napůl, anebo vůbec. Byla to určitá forma trestu. Další takové praktiky byly zaměřené na odrovnání žaludku, taky psychický nátlak, výhružky, že tě převezou do blázince, do Mazorry, to byl ústav pro psychicky nemocné. Protože člověk přece musí být blázen. Není možné, aby normální zdravá lidská bytost šla proti nim, každý takový musel být blázen. Nedokázali pobrat, že když oni jsou přeci tak dobří, může existovat někdo, kdo by jim mohl oponovat.“