podporučík Jan Pavúk

"Šlo se rychlým pochodem na Prahu. My jsme měli jet tankem, ale můj technický velitel Beneš mi říkal: ,Janko, nepůjdeme autem? – Sebereme tady auto! Autem tam budeme rychleji!‘ Tak jsme v nějaké dílně sebrali auto. Ani nevím, co to bylo za značku. Málem jsme na to doplatili, protože cestou nás zastavili vojáci z německé armády. Ale my jsme naštěstí vzali auto s protektorátní poznávací značkou a navíc naše uniformy byly podobné protektorátní armádě. Tak nás pustili a my dojeli až do Prahy."

"Na Pražském hradě jsme byli jako první. Bylo to myslím pátého května v noci, ale moc si to už nepamatuju. Tenkrát jsem jel do Prahy poprvé v životě. Jen si pamatuju, že na levý břeh Vltavy jsme se dostali přes železný most a pak až na Hrad. Báli jsme se ale vytáhnout prapor, protože bylo určeno, že první má být v Praze sovětská armáda. Stáhli jsme se do Dolních Měcholup za Prahou."

"Tam nebyla ani chvilka volného času. My jsme se museli například sami zásobovat. Někdy jsme neměli tři dny co jíst – třeba když byly nálety a my jsme se schovávali. Jednou jsme omylem zastřelili psa místo srnky, ale i tak to pro nás bylo jídlo. Lidé z okolních vesnic nám hodně pomáhali a podporovali nás, ale i oni jídlo schovávali. Partyzánů tam bylo totiž spousta a oni by ty vesnice úplně vyjedli. Řeknu vám jednu legrační příhodu. Jednou jsme měli hlad, říkali jsme: ,Kdyby tak byla nějaká slepice…‘ Ale všechno to bylo schovaný! Pak mě napadlo nad ránem zakokrhat. Ozval se kohout, a už jsme věděli, kde jsou slepice. Tak jsme si vzali slepici."

"Když jsem utekl, přišla domů zpráva, že jsem byl zajat a padnul jsem. Bylo to ale jenom maskování, aby Němci rodičům nevzali majetek a nedělali jim problémy. Já jsem se to dozvěděl někde u Dukly od jednoho kamaráda. Celou válku jsem domů nenapsal ani dopis, ani jsem nedal zprávu. Vlastně ani nevím, zda to šlo. Během cesty do Prahy jsem byl jen dva a půl kilometru od naší vesnice, ale neměl jsem dost času a nechtěl jsem vyděsit rodiče rychlým příchodem. Tak jsem tam šel až po osvobození Prahy, když jsem konečně dostal dovolenou. K domu rodičů jsem se dostal až v noci. Zaklepal jsem a volám: ,To jsem já, Janko!‘ Máma si myslela, že jsem bratranec, který k nim někdy chodil pozdě večer, aby ho pustili přes zahrady, kudy to měl blíž domů. Matka otevřela a šla si lehnout. Já tam jen překvapeně stál u dveří. Máma si pak začala myslet, že jsem četník, protože jsem měl na sobě důstojnickou uniformu. Pak rozsvítila, poznala mě a omdlela. Já jsem myslel, že je mrtvá. Že ten šok její srdíčko nevydrželo."