„Chlapi se ožrali a tam byl zámeček Lukoveček [zámeček v Loučce] a tam bydleli Němci. Bylo jich tam asi třicet nebo čtyřicet. Se ožrali a půjdem tam na ně. Tak jsme šli, já půjdu taky s nimi, s ožralejma chlapama. Dali granát na venkovní dveře. Odpálili to, to se rozlítlo. Vlítli dovnitř a Němci stáli v pozoru v podvlíkačkách u postelí. Měli tam plno zbraní, plno pancéřových pěstí, samopalů, pušek. A to tam jely tři povozy. Zas někdo z Kotár půjčil vůz a koně a čeledína taky. Tak ty Němce jsme všechny naložili na vozy. Ty pancéřový pěsti jsme dali na zem. A ten jeden pořád na mě: ‚Jé, to je nebezpečný, ta pancéřová pěst,‘ německy. Já jsem mu nerozuměl. Ale tak to je fakt. Pancéřová pěst, tam je takový hledí. To se zvedne a spustí a teď to vystřelí. Tak já jsem říkal: ‚Dobrý.‘ Teď jsme je všechny naložili, zbraně na zem a oni tam stáli na vozu. A tryskem jsme jeli zas na Čerňavu. A tam byl Murzin, Stěpanov a všichni. Celá brigáda tam byla. Jenomže v půli cesty, a to ještě bylo hodně daleko k tomu Murzinovi, najednou z kulometu od lesa strašná palba na nás. Já jsem skočil z vozu a povídám: ‚Ležte, všichni! Lehněte!‘ Tak jsem jim ukázal. Oni si lehli. Jenomže ten kočí praštil do koní a tryskem… A já tam stál, nemohl jsem mu stačit. Tak všichni odjeli.“
„S odvahou roste chuť, tak jsme jednou šli na nádraží do Velké Bystřice a tam sloužili dva železničáři, ajzboňáci tehdy se říkalo. A povidám: ‚Sakra, my bychom potřebovali nějaký klíče na odšroubování kolejí.‘ Výbušninu jsme tehdy neměli. Oni nám dali všechny klíče, řekli nám, jak to máme udělat. Ty koleje tehdy nebyly spojovaný. Tehdy tam byly takový mezery. To možná nevíte. Tehdy svařovaný koleje nebyly. Tak jsme šli pěšky a říkáme si: ‚Když vyšroubujeme kolej před tunelem, tak když ten vlak tam vlítne, tak se tam zadře v tom tunelu, tam se to rozmašíruje a budou to dlouho dávat dohromady.‘ Tak všechno perfektně. Odšroubovali kolej, dali ju bokem a v tom tam přišla nějaká německá… oni už všechno hlídali Němci, důležitý tratě… nějaká německá hlídka a začala strašná střelba. Oni ty vlaky zastavili. Pochopitelně nic se nestalo. Bylo nás tam asi deset na té akci. Teďka polovina, asi pět jich šlo k Hynkům. To byli manželé Hynek a Hynková, potom zemřeli v koncentráku. Šli tam k nim, ale já jsem tam nechtěl jít, já jsem šel do Lošova taky asi s pěti, s polovinou. No, a u těch Hynků je český četník udal. Přišli tam Němci, obsadili dům a zatkli je.“
„A pak bratři Mikoláškové, já, Bedřich Schneider – myslím jenom my čtyři – jsme jeli vlakem do Valašského Meziříčí. Tam jsme na nádraží vystoupili a tam nás potom nějakej četník prolustroval, sebral nám průkazy a že musíme jít s ním. A přitom plný nádraží, tam byly asi dva nebo tři vlaky německých vojáků. Mně sebral průkaz, Václavovi Mikoláškovi a Stanislavu Mikoláškovi. Bedřich Schneider, temu to nesebrali. Ten byl myslím na záchodě na tom nádraží. No, a teďka nás vedl do města. Ti němečtí vojáci se nám ztratili pod takovým tunelem u toho nádraží. Stanislav Mikolášků zastavil toho četníka, vytáhl na něho pistoli. Povídá: ‚My jsme Češi. My bojujeme proti Němcům. Nechte nás. My nejsme zloději nebo takhle něco.‘ On to byl zarytej Němec a jmenoval se Trbůšek [byl to Tvarůžek]. Fanatickej Čech, ale dal se k Němcům. No, a šahal po pistoli. A Václav ho střelil. A ještě mu povídám: ‚Vašku, seber mu pistoli.‘ A on povídá: ‚Člověče, to nejde. On to drží.‘ Tak jsme ho nechali ležet a utíkali pryč. A utíkali jsme kolem řeky do lesa.“
Josef Jedlička se narodil 5. ledna 1923 v Bukovanech. Po vychození měšťanky se vyučil zámečníkem. Když Německo 30. září 1938 zabralo Sudety, musel pracovat ve fabrice v Mariánském Údolí, kde se vyráběly granáty. Spolu se skupinou odbojářů organizovaných ve Velké Bystřici prováděli sabotážní akce. Ve fabrice sabotovali výrobu munice. Nasedali na vlaky, které mířily na východní frontu, a ničili na nich vojenskou techniku. Byli odhaleni při pokusu vykolejit vlak před tunelem u Smilova. Josef s Václavem a Stanislavem Mikoláškovými a Bedřichem Schneiderem se pokusili dostat na Slovensko. Zastřelili četníka, který je zatknul ve Valašském Meziříčí. Při útěku byl Schneider zabit a Stanislava chytilo a oběsilo gestapo. Josef s Václavem se dostali k 1. československé partyzánské brigádě Jana Žižky. Podařilo se jim získat velké množství výbušnin v dole u Krakořic. Těmito výbušninami odpalovali vlaky a sloupy vysokého napětí. Dále Josef se svojí skupinou získávali pro brigádu výstroj a výzbroj. Po válce v letech 1945–1947 absolvoval základní vojenskou službu v Jeseníku. Jeho rota měla za úkol doprovázet transporty vysídlených Němců do města Furth im Wald. Od roku 1949 pracoval na kriminálním odboru Veřejné bezpečnosti, kde vyšetřoval krádeže v Olomouckém kraji. V roce 1959 se stal ředitelem celní správy v Olomouci, kde působil až do důchodu. V druhé polovině 80. let se jeho syn Jiří Jedlička pokusil neúspěšně přelétnout hranice do Rakouska. Josefa v souvislosti s tím odsoudili za pomoc při opuštění republiky na dva roky vězení. Po revoluci byl rehabilitován. Josef Jedlička zemřel 10 září roku 2022.