Jaroslav Režný

„No, tak my chlapečci jsme začali sbírat všechny ty vojenské vystřelené i nevystřelené patrony. Já jsem dokonce v lese za nemocnicí našel poškozený německý samopal, aspoň já jsem věřil, že je německý, možná byl nějaký jinačí. Ale tím pádem jsem se asi na týden stal velitelem partyzánů. Měl jsem pásku, na ní neumělým písmem napsané: československý partyzán. No, prostě ta hra mě bavila, ale jen asi čtrnáct dní, protože po Podvesné začali pochodovat skauti. Zpívali, bratr Garlík troubil na trubku, polnici. No, mně se to tak strašně líbilo, že jsem pásku zahodil. S tím samopalem: jeden chlapec na šesté ulici, my jsme byli na jedenácté, si nějakou třaskavinou poškodil ruku. Nemohu říct, jestli přišel o prsty, nebo je měl jen těžce poraněné. Zkrátka rodiče a sousedi udělali u nás kluků šťáru a všecko, všecičko nám vysbírali. Všecko nám sebrali, čili tato krásná hra skončila.“

„A jak vás to napadlo, že přejdete k horolezcům? Někdo z vás tam měl nějaké kamarády?“ – „Popud k tomu v podstatě dali svým způsobem tady tito darebáci z StB. Cítili jsme se ohroženi. A Jan Slováčků přišel s tím, coby kdyby. Prakticky aktivní jsme pak zůstali my čtyři: Josef Švéda, já, Milan Mendřec a Peťa Nečasů. Z toho veškerého martyria jsme se dostali pomocí, pravděpodobně, prosím vás, toto je domněnka, pomocí Milanových rodičů, protože on dokončoval průmyslovku a oni se báli, že kvůli jeho a našim pro ně těžko srozumitelným zálibám… Byli totiž oba dva, nebo jen on, z koncentráku velcí komunisti. Vlastně nás z toho dostali oni. Pepek Švédů a všichni jsme se dostali na vysoké školy.“