Mgr. Vlastimil Venclík

„Když budu mluvit o době, kdy mě vzali na FAMU, v roce 1966, pozvolna vše spělo ke kulminaci a vyvrcholilo to v roce 1968, to uvolnění, kdy se otevřely perspektivy i bolavé společenské rány. Měl jsem potřebu udělat film o rehabilitaci. Běhal jsem s magnetofonem po Praze a nahrával politické vězně a připravoval jsem si materiál pro film. Když jsem shromáždil asi 40 hodin materiálu, zjistil jsem, že nejsem práv o tom dělat film, že jsem to neprožil a že to vyžaduje nějaký osobní zážitek. Tak jsem nakonec z těchto 40 hodin vypreparoval jen jeden příběh pozdějšího disidenta Klementa Lukeše, který se stal takovým hlavním pamětníkem, a natočil jsem jen dotáčky do střihového filmu ve druhém ročníku, který se jmenoval ‚Národ sobě, groteskní dokument o cestě k socialismu‘. Začínal tím, že Jan Masaryk měl projev v osmačtyřicátém, v lednu, ‚věřím, že přečkáme rok 1948 v dobře fungující parlamentní demokracii‘. Protože to byl pro mě jeden z klíčových filmů, jedna z klíčových věcí, za kterými jsem si stál celou svojí osobností, tak si to pamatuji dodnes, včetně toho, co lidé ve filmu říkali. Hned potom byl střih a kráčely milice, bouřlivé nadšení Gottwalda, ten balkón a tak dále. A pak už jsem do toho dotočil jen kriminály a toho Klementa Lukeše naživo.“

„Požádal mě jeden člověk, abych napsal něco, co by lidi povzbudilo vzhledem k té epidemii. A já jsem napsal esej, který se jmenoval ‚Co vlastně můžeme‘. A došel jsem k tomu, že jediné, co vám nikdo nevezme, je, když se useberete vnitřně. Odjakživa si myslím, že svoboda je především vnitřní. Tu můžete mít i ve vězení, jak psal London v Tuláku po hvězdách. Svoboda je pocit, který si můžete navodit. I v dobách nesvobody jsme to znali. Znamená to, že si stojíte za svým názorem nebo za svými pocity a snažíte se udělat svět lepším v rámci svých omezených možností.“

„Najednou lidi pochopili, že chtějí-li fungovat, že se musí přizpůsobit nebo chtějí-li nějak relativně žít. Protože jen ti blázni nebo lidi, kteří tu pravdu nějakým způsobem potřebují k životu nebo je to pro ně nezbytnost jako chleba, tak ti samozřejmě dostanou na prdel. Ti ‚normální‘ lidi se stáhnou a vyčkávají. A to myslím, že vlastně historicky je pro Čechy to švejkovství, do jisté míry tak geniálně postižené Haškem. Že to vlastně je takové ochranné zbarvení a díky tomu přežíváme. O tom byl pro mne film Nezvaný host. To podstatné na tom nebylo, že tam přijde v noci. To se děje po celém světě. Ale tihleti čeští vykukové jako v tom filmu ta dvojice manželů, kteří nejdříve protestují a chtějí ho zabít, a najednou pochopí, že se s ním, s tím okupantem, dá vlastně komunikovat. On jim říká: ‚Ten vedle, ten má [na návštěvě] svini.‘ Na tom je to založené, že [nezvaní hosté]) jsou v každém bytě. Že když tam vtrhne ten Landovský s kufrem v noci, tak ten muž běží k sousedovi, otevře dveře a objeví se podobně oblečený [host] a z vedlejšího bytu také. A on [nezvaný host] mu řekne: ‚Oni jsou všude.‘ A ti manželé z toho musí nějakým způsobem vyjít, z toho drtivého faktu. A oni z toho vyjdou tím, že zjistí, že tenhleten [host] je docela hodnej, spí s nimi v posteli. Je takovej a říká jim: ‚Ten vedle má svini, a já chci vyjít s každým. Doba je taková, musíš to pochopit. Budu jako váš bratr nebo přítel, to ti nestačí?‘ Cituji dialogy z toho filmu, který jsem viděl tolikrát. Stál mne vlastně celou moji životní kariéru, tak je pro mne takový klíčový. Nikdy nic lepšího jsem nenatočil, protože jsem nemohl už nic svobodně. A ne že bych neměl ty látky, ale není o ně ani dnes zájem.“

„Myslím si, že je jedna důležitá věc, kterou je třeba zdůraznit, že jsem já a celá moje generace ‚děti padesátých let‘. Ještě si dobře pamatuji, že když jsme přišli do školy, jaký interes projevovaly některé soudružky učitelky o to, co říkají rodiče doma. Já jsem třeba nikdy nebyl v Pionýru, a to je první, kdy se setkáte s tím, že se musíte společensky přizpůsobit. Protože zjistíte, že byste mohl narazit. Například za války jedna z klíčových věcí k tomuto postoji byla v tom, že nás Rusové v roce 1945 vykradli. Už tehdy řekli tátovi: ‚Ne abys o tom někde mluvil!‘ Už tenkrát byla ta dvojí morálka. Byli to osvoboditelé a ten jejich nimbus, už tenkrát jsem věděl, že o tom nesmím ve škole mluvit. To samé si pamatuji, jak se nás učitelky ptaly, jestli rodiče poslouchají Svobodnou Evropu nebo Hlas Ameriky. A to je něco, kdy už v nejútlejším věku vidíte, že jedna věc je rozpor mezi pravdou a skutečností, a že chcete-li obstát, tak samozřejmě musíte, jak říkali soudruzi, být bdělý a ostražitý. Tak takový musíte být, abyste například něco neprokecl, co se doma říkalo anebo co se poslouchalo.“

„Vojna, to je tedy ztracený čas. To je taková bizarní věc, to musím dát k lepšímu. Sloužil jsem dva roky v Pardubicích a měl jsem prvotní zařazení jako psovod. V dobách toho výcviku, to byly první dva měsíce a já jsem tam byl takový bohémský typ. Byl například poplach, a já jsem říkal: ‚Tak snad dojím oběd, ne?‘ Tak si umíte představit, jak se mnou zametli. Těch bizarních příhod bych mohl vyprávět mnoho, například jak jsem se ztratil při nočním cvičení. K psovodu je podstatné to, že můj kamarád napsal na obálku, když mi posílal dopis: Vojín Venclík – psovodovod. A oni to vzali jako vyzrazení vojenského tajemství. Z těch psů jsem tedy měl strach a byl jsem rád, že mne odtamtud vzali. Takže jsem s nima ani nepřišel do styku, to bylo hned ze začátku. Oni mne potom zařadili na odbornost pomocník pro kyslíkovou výstroj a hasidla, také takové bizarní pojmenování. A to v podstatě bylo, že jsem byl na letišti a měl jsem modrou uniformu, což potom záhy skončilo, že u letectva měli modré uniformy. V Pardubicích jsme doplňovali kyslík do těch letadel. A mělo to jeden problém, že v kyslíkárně se nemohly ty kohouty ničím mazat, protože by to hned bouchlo. Byl jsem tehdy ještě slabý, neduživý, takže jsem měl problém ty kohouty povolit. Jednou kvůli mně zrušili letový den, že jsem to vůbec neotevřel. Tak jsem říkal, že jsem státu ušetřil milion. Protože když to nevzlétne, tak už to tenkrát stálo milion. To byla ta letadla dole, a když vzlétnou, to už musí být několik milionů.“