Emília Psárová

* 1955

  • „U nás se mluví rusnácky, v té naší vesnici. Tak se tam mluví i teď. Rusnácky jsme mluvili doma.“ („Rusnácky – myslíte rusínsky?“) „Rusínsky, to je spisovně, ale po našemu je to rusnácky. Tak jsme doma mluvili po rusnácky, ale ve škole jsme se učili slovensky. Tam jsme museli mluvit a psát slovensky. Ta naše vesnice byla celá rusínská a také vesničky kolem. Dodnes jsou tam Rusíni.“ („Povězte mi něco v o vašich předcích.“) „Z vyprávění vím, že jezdili do Velikej Bereznej, to byla zakarpatská Ukrajina, tehdy ještě Československo. Hodně tam jezdili, brzy ráno naložili na koňské povozy, co chtěli prodat, a pak jeli na trh kupovat a prodávat. Rodiče vyprávěli, že měli hodně dětí a prodávaly tam i děti. Prodávali vše, co vypěstovali, a nakupovali tam, co potřebovali.“

  • „Protože východ už neměl pitnou vodu, vymysleli, že zruší sedm rusínských vesnic. Rusíni zase byli biti. Sedm vesnic zatopili, všechny domy zbourali, kostely zbourali. Dnes je tam pěkná přehrada a vede tam silnice. Za přehradou ale zůstalo odříznutých asi pět vesnic. Když se odtud chtějí obyvatelé dostat do města, tak se tam v zimě ani nedostanou, protože se tam kolem přehrady nesmí sypat chemický posyp. Je to přehrada Starinská. Byla tam vesnička Starina. V té první vesničce to udělali, ale museli zrušit dalších šest vesnic. Je tam pitná voda, která zásobuje celý Prešovský kraj. Všichni z těch vesnic se museli vystěhovat, nejblíže to bylo do Sniny. Teď je to okresní město. Někteří dostali peníze a postavili si baráky anebo šli do úplně jiného okresu. Staré lidi vystěhovali do paneláků a ti tam umírali, protože tam nedokázali žít. Celý život žili na vesnici, měli baráky, pole, hospodářství, zvířata, celý život žili na vesnici a pak museli pryč.“

  • „V souboru Skejušan se obvykle předvádějí zvyky, co byly na vesnici. Je to podobné tomu, co jsem zažívala já. Třeba svatby, křtiny, Velikonoce, Vánoce. Tyto scénky, které předvádíme, jsou z mého mládí. Vracím se tak do vzpomínek. Je to můj koníček.“ („Jak moc jsou odlišné rusínské tradice od těch českých?“) „Docela dost. Třeba svatby jsou plné lidí, je tam hodně příbuzných, živá hudba. Nevěsty se čepí, převléknou se, pak tancují lidový tanec, vybírají se peníze. Kdo tancuje, přispěje nějakou tu korunu. Já když jsem tančila, za taneček se vybralo tři a půl tisíce, což bylo hodně. Kdo se mnou tancoval, zaplatil. Už jsem byla převlečená do kroje.“

  • „Rusíni na východním Slovensku žili až k Zakarpatské Ukrajině. Tam byli také Rusíni. Po válce se toto území odpojilo a tím pádem Rusíni, kteří byli naši, si museli vzít občanství ukrajinské. Tím pádem Rusíni na Ukrajině už nebyli uznáváni. A ti, co byli u nás, si nemohli vzít národnost rusínskou, a tak si dávali ukrajinskou nebo slovenskou. Ale ti, co měli ukrajinskou národnost, se báli, že si jejich území vezme Sovětský svaz. Takže si lidi v občankách škrtali a sami si psali rusínskou národnost, protože nechtěli tu ukrajinskou. Můj bratr se narodil v Děčíně, ale protože byli rodiče Rusíni, napsali mu ukrajinskou národnost. Máma, táta i brácha měli ukrajinskou národnost. Brácha měl problémy, aby dostal slovenskou národnost.“ („A vy jste měla slovenskou národnost?“) „Já měla slovenskou. Rusínská nebyla a k Ukrajincům jsme se nehlásili. Ti by nás vzali pod sebe.“

  • („Jak jste prožívala přechod do Čech v 70. letech? Nikdy jste moc necestovala, žila jste v malé vesnici, a najednou jste se přestěhovala na druhý konec republiky...“) „Tenkrát byla republika Československá, takže velké rozdíly nebyly. Já jsem se akorát učila česky, s tím jsem začala hned. Já jsem neuměla plynule ani slovensky, protože jsme doma mluvili rusínsky. Mateřský jazyk byl rusnačina. Slovenštinu jsme měli jen ve škole a to jsem plynule neuměla a tady byli samí Češi, když jsme pracovali u těch vojáků. Začala jsem se tedy hned učit česky a problémy nebyly. S dětmi jsem se také učila česky – psaní, básničky i pravopis. Dnes mi vadí, když Čech dělá v psaní chyby. Matematiku jsem se s nimi učila, pořád jsem se s nimi učila. Ale nejdříve jsem musela uvařit. Přišla jsem z práce, uvařila jsem manželovi a s dětmi jsem se pak učila po večerech. Když šly spát, učila jsem se šít. Měla jsem starý stroj po těch vojácích, chtěli ho vyhodit, a tak jsem si ho vzala a mám ho dodnes. Po večerech jsem šila na děti. Vařit jsem také neuměla, když jsem sem přišla. U nás doma jsme nevařili, pořád jsme byli někde jinde. Máma uvařila a přinesla to na pole. Když jsem pak byla tady, tak jsem se něco naučila z české kuchyně. U nás jsme vařili všechno, co bylo na poli. Fazole, hrách, kapusta, brambory a já jsem nevěděla, co je to rajče. Přijeli jsme do Čech a já jsem se teprve naučila jíst rajčata. Květák jsem taky neznala. Už jsem tady čtyřicet let a doba je jiná, dnes už mají lidi tam u nás zahrádky, pěstují si tam papriky, rajčata. Tehdy se ale u nás pěstoval jen hrách, brambory a fazole a jinak nic.“

  • („Vy jste v dětství nosila kroj?“) „Ne, já už ne, ani na slavnosti. To už se úplně vymazalo. Staré babky nosily pořád šátky a tmavé oblečení. Halenky a dlouhé sukně. I moje máma byla v šátku celý život. Mladé se pak začaly stříhat, dávaly si trvalou. Ale nevěsty nosily šátky celý rok. Jak se vdala, začepili ji a pak už musela chodit jen v šátku.“ („Ještě za vás? To si ještě pamatujete?“) „Já už ne, můj ročník ne, ale moje maminka a tetičky – jejich generace tak chodí ještě dodnes. Pak se to začalo měnit. Ty, kterým je dnes sedmdesát, ty už si dávaly trvalou, ty staré babky to nesnášely, protože byl hřích ostříhat si vlasy. Musely mít všechno smotané vzadu a schované pod šátkem.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 24.07.2018

    (audio)
    délka: 01:10:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Rusíni u nás oficiálně neexistovali

Emílie Psárová v roce 1974
Emílie Psárová v roce 1974
zdroj: pametnice

Emília Psárová, rozená Rošková, se narodila 23. září 1955 v obci Kolonica na východním Slovensku do rusínské rodiny Marie a Petera Roškových. Vyrůstala spolu se čtyřmi sourozenci. Rodina se hlásila k řeckokatolické církvi. Dětství a mládí Emília prožila v rodné vesnici Kolonica, kde žili vesměs obyvatelé rusínské národnosti. Navštěvovala tam také první stupeň základní školy, poté dojížděla do Stakčína, kde mívala stejně jako její rusínští spolužáci kvůli víře problémy s učiteli. Spíše než učením trávila Emília více času prací v hospodářství, z něhož rodina žila. Otec po těžkém pracovním úrazu hlavy nevydělával a matčin plat nestačil. Emília se v roce 1974 vyučila pekařkou v Košicích a poté se provdala za Slováka Milana Psára. Brzy po svatbě se jim narodily dvě děti. Usadili se na Chomutovsku, kde žili manželovi rodiče a kde také získali práci s bytem. Emília pracovala až do důchodu ve školních jídelnách. Kolem roku 1990 se v Chomutově setkala s Rusíny a zapojila se do rusínského souboru Skejušan, který připomíná a udržuje rusínské lidové písně a zvyky.