„Ředitel jenom pozdravil a řekl, že předává mikrofon předsedovi celozávodního výboru KSČ a předsedovi celozávodního výboru Revolučního odborového hnutí (ROH). Soudruh Bohumil Jindrák si vzal slovo a řekl: ‚Socialismus si rozvracet nedáme! My se k žádné generální stávce nepřipojíme. Důl Antonín Zápotocký bude normálně pracovat.‘ Pak předal slovo předsedovi odborů, Janu Sábelovi, pozdějšímu členovi ODS a předsedovi celostátních hornických odborů. Ten oznámil, že celozávodní výbor ROH se usnesl, že důl Antonín Zápotocký se ke stávce nepřihlásí. A pak udělal chybu, protože řekl, jestli se chce někdo na něco zeptat. Zvedl jsem ruku, neřekl jsem, co chci, ale šel jsem dopředu, natáhl jsem ruku po mikrofonu a on mi ho podal. Postavil jsem se na řečnický stupínek a do mikrofonu jsem řekl, že generální stávka na dole Antonín Zápotocký právě začala. Jindrák vykřikl: ‚Za koho mluvíš?‘ Řekl jsem, že za všechny, kteří teď zatleskají, a jednou jsem tleskl. Věděl jsem z divadla, že je to spouštěcí mechanismus. Když někdo jednou tleskne, obvykle se ostatní přidají. A všichni zatleskali. Generální stávka začala.“
„V roce 1977 mě v dole oslovil předseda dílenské organizace KSČ, štajgr pan Komínek, a řekl mi, že jsem šikovný synek, že mám největší počet zlepšováků v závodě, že takové lidi by strana potřebovala. Řekl jsem, že nevím, jestli můžu vstoupit, protože jsem už jednou vstoupil, a to 21. srpna 1968, a že mám doma i průkazku. On řekl: ‚To není možné, to musíš vysvětlit!‘ A pozval mě na celozávodní schůzi KSČ. Asi za tři dny jsem na schůzi přišel, štajgr Komínek mě představil jako nového kandidáta, ale řekl, že je to takové zvláštní a že jim to vysvětlím. A dal mi slovo. Nikdy jsem mu neřekl, že chci vstoupit do strany. Ale využil jsem toho. Měl jsem s sebou výtisk Rudého práva, kde byl citován tehdejší předseda vlády Lubomír Štrougal, který řekl, že normalizace skončila, náš život je normalizován a socialismus vzkvétá. Řekl jsem soudruhům, že bych se tedy rád zeptal, kdy odjedou sovětská vojska, když normalizace skončila. A nastal rachot. Komínek vyskočil, předseda mi vzal slovo. Mezi lidmi se ale ozývalo, ať mě nechají mluvit a ať řeknou, kdy vojáci odjedou. Byl jsem vykázán ze schůze. Když jsem druhý den přišel do práce, můj vedoucí z úseku hydrauliky mi sdělil, že dostal nařízeno, že mě už nemůže zaměstnat.“
„I když to může znít divně, mě ta práce bavila. Bavilo mě hledat otisky prehistorických tvorů, které v hloubce sedm set, osm set metrů najdete na kamenném odpadu, protože uhlí je stlačené v určité vrstvě pískovcem. Ale co je to uhlí? Zkamenělé přesličky a plavuně. Někdy se nám stalo, že kmen plavuně sjel v podobě kamenného válce ze stropu. Najednou tam stál kamenný strom starý miliony let. Je to nádhera. Bavilo mě se rozhlížet a sbírat otisky různých trilobitů. Když jsem začal dělat takové práce, při kterých jsem chodil po šachtě a dostával jsem se třeba do několik let opuštěných starých chodeb, najednou jsem ve světle důlní lampy viděl na stropě a stěnách různé plísně, ale ty plísně měly barvy. Voda, která prosakovala, byla zbarvena minerály někde do červena, do oranžova, do žluta, byly i bleděmodré plísně. Vytvářelo to nádherné obrazy. Nikdo by neřekl, že v podzemí je i taková krása.“
Ladislav Vrchovský se narodil 25. června 1948 v Českých Budějovicích. Jeho otec, Karel Vrchovský, bojoval v první světové válce a po vojně zůstal v armádě. Po únoru 1948 byl propuštěn ze státních služeb. Ladislav vyrůstal v chudých poměrech v osadě Janišov u Vsetína. Protože ho nepřijali na chemickou průmyslovku do tehdejšího Gottwaldova, přihlásil se na hornické střední odborné učiliště v Havířově. Krátce před maturitou musel školu opustit pouze s výučním listem. Invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 zažil na vojně v Prachaticích, kde vyjádřil s okupací nesouhlas. Dvacet let pracoval v dělnických profesích v dole Antonín Zápotocký v Orlové. Věnoval se ochotnickému divadlu, pořádal neoficiální výstavy výtvarníků. Byl opakovaně vyslýchán Státní bezpečností a byl evidován jako sledovaná osoba. V listopadu 1989 vedl stávkový výbor v podniku Ostravsko-karvinské doly (OKD). V letech 1990 až 1992 byl poslancem Sněmovny lidu ve Federálním shromáždění za Občanské fórum. Po odchodu z politiky se živil jako novinář, publicista, divadelní kritik. Je členem Strany Zelených. Život za komunismu popsal v autobiografickém románu Z podzemí ke slunci. Žije v Ostravě.
