Ivana Kovanicová

„K tomu tatínkovýmu odjezdu - to byla taky taková zajímavá věc. Když odjížděli, oni jim řekli, že pojedou na práci. Čili maminka přichystala, z toho, co jsme měli, aspoň pár potravinovejch lístků, dala mu to s sebou, aby si mohl přilepšit. Jenomže když potom vyjížděli dobytčákama z Prahy, po těch pár dnech, co se shromažďovali, a tatínek už věděl, o co jde, že nejedou jen tak pracovat, tak řekl: ,Co s těma potravinovejma lístkama?‘ Že my je potřebujeme, takže když potom jeli tím dobytčákem, tak vzal ty lístky potravinový, složil je do malýho psaníčka a napsal na to: ,Prosím, odevzdejte na adrese...‘ a napsal tam naši adresu. A potom, když projížděl vlak, blízko za Prahou, lesem, stála tam nějaká skupinka lidí, on prostrčil to psaníčko škvírou a prostě to odletělo. No a představte si, že skutečně maminka jednoho dne šla ke dveřím a někdo hodil, aniž by zazvonil nebo cokoliv řekl, abychom mu mohli poděkovat, tak prostě hodil ten lístek do schránky, což byl zase vzhledem k okolnostem, řekla bych, dost statečnej čin. Jednak protože nevěděl, do čeho jde, když tam šel - bylo známý, že se v té ulici střílelo, a jednak samozřejmě každý potřeboval potravinový lístky a ten člověk musel přijet do Prahy, najít to a prostě dát potravinový lístky a ještě čekat na to, co bude potom, a odjel. Takže to byla jedna z věcí, která nám dost pomohla držet se nad vodou.“

„Existuje velká skupina lidí, která se velice ošklivě kouká na ukrývaný děti, to je jedna z velmi bolestných věcí. Dozvěděla jsem se, že lidi, kteří prožili holocaust v koncentráku nebo prostě jakýmkoliv jiným způsobem, se nedokážou, ale ani nechtějí vcítit do toho, jakým způsobem byly poznamenaný tyhle děti, který nebyly v koncentráku, ale byly ukrývaný. Ten můj problém s maminkou, přitom jsem si nic z tý doby nepamatovala, to bylo jenom to, co jsem cejtila - ten rozdíl přístupu ke mně - a vím, že to pro ni byla bolest velká, ale to prostě nešlo už nějak překonat. Že prostě s bráchama se mazlila, se mnou ne. To když člověk od dětství zažívá, tak to začne brát jako normální, protože tak s tím žije, ale nedá se s tím vypořádat nikdy. A tohle teda díkybohu ti psychologové naši, kteří se tím zabývaj, třeba Helena Klímová, ti už vědí aspoň částečně, ale lidi, který teda přicházej z židovský obce, tak velká část chytrejch lidí, který prožili ošklivý, strašný věci – Osvětim, všechno možný, tak oni prostě nedovedou tohle vůbec pochopit. Nedovedou ani nechtěj, když se o tom mluví, protože to jsou příbuzní z manželovy strany - manžel nebyl ukrývaný dítě, ten se narodil až po válce, ale jeho otec a rodina byli v Osvětimi - tak to je prostě pohrdání, je to velice hrozný, ale vůbec nevím, jak by se tohle dalo řešit.“