Doc. Ing. arch. Zdenka Marie Nováková , CSc.

* 1939

  • „Šlo o to, že jsem měla dvouletou smlouvu na akademii a po dvou letech, kdyby mě chtěli vyhodit, tak by to měli jednoduché, protože kvestor by nepodepsal novou smlouvu. A to nikdo nevěděl, co tam bude. Mě to tedy nenapadlo, protože v tu dobu jsem nemyslela na nějaké smlouvy a měla jsem tam tolik kamarádů v tu dobu, Bradáčka, rektor byl sochař, a s Bradáčkem byli kamarádi, všechno se tam tak kamarádilo, takže jsem neměla pocit, že by mě chtěl někdo vyhodit. Ale někdo mi tam řekl, že mi to opravdu hrozí, že to můžou udělat a že bych měla být docentka, a pak by už to neplatilo, docenti jsou tam dlouhodobě. Nebylo to z mé hlavy, nebylo. Někdo úplně náhodně, myslím, že to byl Čeněk Lysický, který tam byl s Fišárkem, a když Fišárek umřel, tak on měl tenhle problém, myslím, že on mi to nakukal. Tak jsem se tehdy poradila s architektem Pecharem, jak se to dělá, protože jsem to nevěděla. On říkal, že mi musí někdo napsat doporučení, a na základě toho se to pak řeší. Teď už nevím, kdo mi to doporučení napsal a pak to šlo formální cestou. Já jsem měla habilitační spis, to jinak nemají, to doporučení musí být, když nic nemáte. Umělci, třeba Bradáček, neměli žádné spisy. Byli jenom dobrý, měli realizace a udělali pohovor a byli docenti. A já jsem měla spis, a i v tom jsem byla první na té škole. Tak jsem předložila spis a na základě toho pak se vypsala obhajoba, a to trvalo dva roky, než k tomu došlo.“

  • „Soutěžní návrh takového rozsahu nemůže dělat jeden člověk, to není v lidských silách. Tehdy nebyl internet, nebyl počítač, všechno se dělalo ručně, kreslily jsme obrovské plány. Takže Dagmara s tím rýsováním, na to jsme byly dvě, nedá se to rozdělit. Ale fakt je, že ty architektonické nápady byly opravdu moje. Hlavně ten výsledný, kde jsem doslova na koleně, na poslední chvíli jsem si udělala papírový modýlek, a teď jsem viděla, že ty dvě hmoty, co jsme tam měly, že by to chtělo protáhnout jako terasu a skončit rampou, a tím se přiblížit až k tomu budoucímu náměstí, které tam mělo být, a není. A ten soutěžní návrh na to právě vyhrál, že tam byla myšlenka na lidi, co se tam mohou chodit procházet, pospojovat to celé. Takže můžu říct, že to byly moje myšlenky, interiéry také. Ale některé věci jsme si rozdělily, některé věci dělala Dagmar, když se kreslily interiéry kanceláří, tak tam kreslila vnitřek. Takže něco se dělalo společně a někde jsme měly role rozdělené, ale hodilo se to, že jsme byly každá jinak zaměřená, takže si myslím, že to pro tu práci bylo dobře.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha-Řeporyje, 18.04.2023

    (audio)
    délka: 01:50:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha-Řeporyje, 10.05.2023

    (audio)
    délka: 01:23:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

O Chemapolu se nesmělo po jeho dokončení psát

Zdenka Marie Nováková jako mladá architektka
Zdenka Marie Nováková jako mladá architektka
zdroj: archiv Zdenky Marie Novákové

Narodila se 20. listopadu 1939 v Jičíně do rodiny Josefa a Zdenky Boženy Smítkových. Vystudovala Jedenáctiletou střední školu (dnes opět Lepařovo gymnázium) a po maturitě v roce 1957 začala studovat architekturu na Fakultě architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze. Po absolvování studia v roce 1963 nastoupila do ateliéru architekta Karla Pragera v Krajském projektovém ústavu v Praze. V roce 1964 získala (se spoluautorkou Dagmar Šestákovou) 1. cenu v soutěži na budovu Energetiky v Praze Vršovicích. Soutěžní návrh a následný projekt byl v roce 1966 vybrán pro stavbu sídla podniků zahraničního obchodu Chemapol a Investa. V roce 1966 byla přijata na Fakultu architektury ČVUT v Praze jako asistentka profesora Františka Cubra, se kterým spolupracovala na přípravě návrhů na Expo 1967 v Montréalu. V letech 1966–1970 autorsky spolupracovala při stavbě budovy Chemapol-Investa s italskou dodavatelskou firmou FEAL. V roce 1968 přestoupila s Františkem Cubrem na Školu architektury pražské Akademie výtvarných umění, kde působila do roku 1990. V roce 1974 získala 1. cenu v architektonické soutěži na Památník českého státu v rotundě sv. Jiří na hoře Říp (realizace 1979). S Františkem Cubrem spolupracovala na expozici Národní galerie v Jiřském klášteře a řešení interiérů hotelu Intercontinental v Praze a jiných projektech. Po smrti Františka Cubra v roce 1976 pokračovala na dokončení expozice v Jiřském klášteře a doplňujících instalacích Národní galerie (1976–1986). V roce 1980 byla jmenována jako první žena docentkou na AVU na základně práce „Výtvarné dílo v soudobé tvorbě prostředí“. Od roku 1980 vystavuje své malby. V roce 1983 vypracovala scénář využití přesunutého děkanského kostela v Mostě a v letech 1985–1988 pokračovala projektem výtvarně prostorového řešení interiéru v podobě galerijní expozice starého severočeského umění. V letech 1991–1996 působila jako vedoucí katedry architektury na Soukromé škole uměleckého designu v Praze. Od roku 1997 vyučuje na Katedře architektury Stavební fakulty ČVUT v Praze. V roce 2018 získala Cenu Jože Plečnika za celoživotní přínos české architektuře, v roce 2024 jí byla udělena Pocta České komory architektů. Průběžně vystavuje své malby na výstavách kolektivních i samostatných. V roce 2024 žila v Praze-Řeporyjích.