Zuzana Nováková

* 1943

  • "Já jsem si chtěla nechat svoje jméno Renčová, jenže mi zakázali vydávat. A když byl manžel zase na pravidelném pohovoru u těch pánů, tak se ptal, proč nesmím vydávat. Oni říkali, že mám reakcionářské jméno a že není možné, aby takový člověk vydával. A tak se jich ptal, co kdybych vydávala pod svým občanským jménem Nováková. Tak říkali: ,No tak jo, to by šlo.' Ale i tak jsem měla omezené možnosti, nemohla jsem vydat knížku každý rok, i když jsem tenkrát psala hodně. Takže aspoň že jsem mohla. Hlavně pohádky a knížečky pro mládež, pro děvčata, ale to jsem stejně nepsala pod svým jménem, ale pod různými pseudonymy. Ale básně jsem mohla vydávat a pohádky a potom jsem hodně vydávala – to mi nekontrolovali – ve sbornících pohádek, čili tam jsem toho měla hodně. Dokonce jsem si vydělala tolik, že jsem ani nemusela chodit do práce. Tenkrát se za tu práci opravdu platilo, to se musí říct. Na rozdíl ode dneška."

  • "Maminka musela jet už dva dny dopředu, abychom se tam vůbec dopravily na tu ranní hodinu, takže jsme tam přijely brzy ráno a čekaly jsme před tou bránou v dešti tak dlouho, až nás tam pustili. Byla tam taková – něco jako sklepní místnost, taková černá dlouhá chodba, a tam byly židličky, před námi byla skla, mříže a dráty a na druhou stranu přiváděli ty vězně. Bylo tam těch vězňů naráz třeba šest sedm, nevím kolik. Za každým z nich stál bachař a samozřejmě jsme si nesměli ani podat ruku, to nešlo. A já jsem většinu té doby byla v takovém tranzu, plakala jsem, nebyla jsem schopná ani mluvit. A tak si tam povídali [s maminkou] a tatínek byl jako stín, strašně bledý, ale pořád se laskavě usmíval. Pak ho zase odvedli a byl v těch hadrech..."

  • "Když tatínka zavřeli, to už bylo horší, to jsem byla, myslím, ve druhé třídě. Moje nejlepší kamarádky se mi začaly zdaleka vyhýbat a přestaly se mnou mluvit, měly to zakázané od rodičů, protože jsme byli ten kriminální živel. Takže to nebylo hezké. Nebo když jsem třeba přišla za kamarádkou do bytu, tak mi zabouchli dveře před nosem a říkali, ať tam už nechodím. Byla jsem malé dítě, prožívala jsem tyto věci, nevěděla jsem pořádně, o co jde. Největší šok pro mě potom byl po roce, když jsme se z novin dozvěděli, že tatínek je odsouzen na 24 let [25 let] a když jsem byla ve třídě, tak mi spolužačky přinesly ty noviny. Já jsem tomu nemohla vůbec věřit, byla jsem v naprostém šoku, tak jsem tam celé vyučování plakala. Paní učitelka tedy na mě byla velmi hodná. Ale nedovedla jsem si představit, že bych měla tatínka vidět, až budu už dospělá, možná vdaná. No, bylo to šílené. Zážitek to byl dost zlý."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 24.11.2023

    (audio)
    délka: 01:54:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

O tatínkově odsouzení jsem se dozvěděla ve škole z novin

Zuzana Nováková, druhá polovina 80. let
Zuzana Nováková, druhá polovina 80. let
zdroj: archiv pamětníka

Zuzana Nováková, rozená Renčová, se narodila 22. února 1943 v Praze. Její otec Václav Renč byl významný spisovatel, dramatik a překladatel, představitel katolického proudu v české literatuře. V květnu 1951 byl zatčen a o rok později v rámci procesu s tzv. Zelenou internacionálou odsouzen k 25 letům vězení. Manželka s dětmi byli po Renčově odsouzení úředně vystěhováni z bytu v Brně, kde v té době bydleli, do Klobouk u Brna. Zde Zuzana Renčová absolvovala základní školu a zanedlouho se s matkou přestěhovala do Karlových Varů, aby mohla nastoupit i na gymnázium, na které v místě bydliště přijata nebyla. Po několikerém stěhování nakonec středoškolské vzdělání absolvovala večerním studiem v Praze. Její otec Václav Renč byl z vězení propuštěn až v roce 1962, zemřel v roce 1973. V roce 1965 se pamětnice provdala za nakladatelského redaktora Jaroslava Nováka a natrvalo se usadila v Brně. Živila se jako spisovatelka a ilustrátorka knih pro děti. S manželem vychovali dvě dcery. V roce 2023 žila Zuzana Nováková v Brně.